Láska prázdných rukou

11.12.2019

Včera mi cestou kamarád řekl, že jednou možná měsíc zmizí úplně. Netušil jsem, že každý rok je asi o čtyři centimetry měsíc dál. Dnes večer se vracím ze setkání pozůstalých v hospicu. Je prosinec. Tolikrát jsem o téhle chvíly přemýšlel, letos v létě i začátkem podzimu. Člověk se může na všechno připravovat a stejně zůstane nepřipravený. Na chvíli zastavuju v poli. Dívám se na odražené světlo uprostřed mrazivé tmy. Můj dech mi přijde nějak nepatřičný. Ze seznamu mých vin ční teď jedna (staro)nová. Pokušení přijetí, strach z toho, že znovu zapomenu, na to, co právě teď hrozně pálí, ale je zároveň tak opravdické.

Vždycky jsem věřil na lásku, na lásku v nebi, lásku Kristovu, lásku ohromnou a uskutečnitelnou jen v těch nejtěžších časech. Jenže právě teď mám před očima i její lidskou podobu a svou nedokonalou zkušenost. Je to láska sedící na gramofonu, přikrytá peřinou, uskrkávající vodu z lahvičky obalené ubrouskem, láska, na níž můžete položit svou hlavu a vzít ji za ruku. Tak čistá a voňavá, i když ji vidíte v plenkách. A pak i láska prázdných rukou, láska jež zůstane sama a už nemá čeho se dotknout, už nemá jak by objala. Může snad jen sevřít v prstech starou fotku z dětství. Láska slz a neviditelného světla. Opravdická síla v naší nejkřehčí lidskosti, ve slabosti pohasínajících nadějí.

Je čas blížících se Vánoc a zas nevím jak dál. Znova mě v životě opouští odpovědi. Ze všeho zůstává právě ta vzpomínka na skutečnost tak ubohou a malou, slabou a vyčerpanou. Na dech, který se zpomaloval a chvílemi nebylo téměř nic, a pak zas dlouhý nádech, a tak pořád dokola, několik hodin, až ten dlouhý nádech prostě nepřišel.

Markus Aurelius prý napsal, že se stáváme tvůrci té skutečnosti, které jsme se celou dobu snažili vyhnout. Asi to tak bude. Tady pod měsíční oblohou je zima. Usedám zpátky do auta a zapaluju si cigaretu. Nastartuju a pokračuju v cestě. Ta zima venku se podobá té, která se skryla v mém hříšném srdci. Moc bych si přál, aby jsme se od sebe, my lidi, nevzdalovali každý rok o čtyři centimetry jako měsíc, a taky dovedli navzájem podpírat doufání a tak snad i posvěcovat život. Protože stále míň věřím v hotové myšlenky, sepsaným dogmatům a bezchybným lidem, o to víc doufám v zázraky. A modlím se ke všem andělům. Vím, že tu právě někde jsou. A i když občas zaslechnu jenom šum jejich křídel, doufám, že vědí, co si přeju.