Malá cesta k Bohu

Malá cesta Terezie z Lisieux není rozhodně sentimentální, zdětinštělou hrou na trpící holčičku      a dalekého prince Ježíše, který nepřichází. Takový obraz by před námi mohl vyvstat, když zběžně procházíme kolem sošek mladé karmelitky, jež stojící bosá s růžemi někde v koutě kostela.

Malá cesta, o které se chci zmínit, není ani psychologickým popisem vykoupení zraněné duše, jakýmsi úzkostným stavem, ze kterého chce někdo uniknout; jak by mohli namítat skeptici z řad ateistické vědy.

Malá cesta, kterou pro moderní svět znovu objevuje Terezie z Liseux, je tak trochu v kontrastu s ní samotnou - křehkou a nemocnou dívkou. Je to cesta, kterou jako první definuje zarostlý a divoký Jan Křtitel, který vedle Ježíše ze všech sil zakřičí: "On musí růst, já však se menšit." (Jan 3,30).

Terezka od svého dětství až po svou smrt bude následovat Ježíše. Tak jak umí, tak jak chce a jak po tom touží. Malá cesta, cesta, která se vyznačuje právě umenšováním sebe sama (nikoliv sebeponižováním), je pro ni jedinou možnou. Ztrácí moc nad sebou i nad druhými, aby nakonec ztratila i schopnost se přiblížit k Bohu. Je to cesta pádu, který není možné zastavit, kde vše už je ponecháno výhradně v rukou Božích, protože jedině On může její duši vyprostit z temnoty propasti.

Malá cesta je plná klopýtání a odřených kolen, je tolik naplněná dětskou touhou, a zároveň je stejně dětsky nemotorná a nesmlouvavě tvrdohlavá, protože něco chce, po něčem touží. Rozhodně stojí v protikladu ladnému a rychlému běhu atleta, který neví co je prohra či překážka. Pro Terezku není žádná alternativa, nebojí se chyb druhých, ani svých vlastních pádů, které se nakonec naučí milovat. Terzčino nešení kříže je zároveň i solidární se všemi malými a nemohoucími. Nikdy nepřekračuje zraněné. Miluje hříšníky, protože tuší, že právě oni svou hříšností potvrzují, že dosud nenašli to, po čem uvnitř touží; to jediné, co by vyplnilo jejich prázdnotu. Ano, ona miluje hříšníky natolik, že s nimi zůstává, a doslova si na Bohu vynucuje, aby jim dal poznat svou Lásku. Nechce odejít od stolu, protože nechce jít sama.

Terezka se ocitla v temné mlze, která jí nedovolí nic jiného než čekat. Prochází krizí, která odhaluje a nadobro spaluje všechny iluzorní představy o Bohu, až nezbývá téměř nic. Ve výhni této zkoušky nevidí žádné řešení, ale i tady se rozhoduje zůstat a neodejít. Neposlechne hlas, který říká: "Uteč, vezmi to do svých rukou." Naopak, její malá cesta je znamením neústupné vytrvalosti. A tak, podobně jako svatý Antonín, ani ona neopouští svou celu (srdce), protože chce v srdci zůstávat, ať už je tam cokoliv. Tady poznáváme, že Terezčina cesta, není sentimentem, sladkobolným obrázkem viktoriánské světice, ale dívky, která se před svými démony neschovává, neutíká před nimi.

Terezka touží po Ježíšovi, ale zjišťuje, že dokonalost je pro ni zhola nemožná. Říká: "Jsem příliš malá, abych dokázala vystupovat po příkrých schodech dokonalosti."

Malá cesta je cestou mystickou. Ale nemylme se. V Terezčině mystice nemají co dělat kouzla, zjevení a vytržení, nic takového. Nejvyšší mystérium je totiž svobodné srdce, které dovoluje Bohu, aby konal. Malá cesta je toho plná. Nakonec člověk už nemusí už nic dokazovat, něco hájit, před čímkoliv utíkat. Ani před svou hříšností a slabostí, kterou Terezie nakonec přijímá jako součást cesty. Své chyby nepopírá, dokonce s nimi ani nezápasí, jen prostě vyjadřuje svou radost z chyby, která ji znovu činí sestrou hříšníků.

V Knize Moudrosti (6,6) Terezka čte, že "nepatrnému se dostane milosrdenství." Pro ní je to odpověď. Dochází k témuž, co již dávno před ní vyjádřil její karmelský bratr Jan od Kříže: "Byl jsem nikdo a stal jsem se ničím a nic jsem neznal".

Před lety, když jsem čekával na svou budoucí ženu, až se vrátí z práce v Nemocnici Milosrdných sester, sedával jsem v kostele sv. Jezulátka a díval se na bosou dívku s růžemi v náručí. Přiznávám se, že i mě tehdy dostihl ten sentiment a všechno to, čím Terezka byla snad jen částečně. Prosil jsem v modlitbách o malou cestu, které se mi také dostalo. Jistě, zdaleka nejsem tam, kde ona. Ale už vím, že zelená mlha a ztráta síly k této cestě neodmyslitelně patří, že člověk se skutečně má co naučit, pro co žít, a být za co vděčný - vždyť není sám a společenství malých je větší, než tušil.

Terezie z Lisieux mi ukázala malou cestu, jejíž největší tajemství spočívá v tomto: Abychom se mohli setkat s Bohem, musíme se dívat očima těch nejmenších, neboť jsou to tytéž oči jako oči Boží. Touha po konečném vítězství, po triumfu víry a definitivním vítězství - to všechno je součástí velké cesty. Ale ta velká cesta není cestou mojí.