Milost navzdory

Poslední měsíce zažívám, navzdory sobě a okolnostem, milost tak velikou a radikální, že všechno co jsem si kdy o Bohu a lásce myslel, se proměňuje. Téměř to nejde popsat a tak mi dovolte neobratnou metaforu, která mě přitom napadá.
Je jako když stojíte před velikou přehradou díváte se vzhůru na hranu toho betonového monstra, a říkáte si: "Snad to vydrží a ochrání mě to před životem. Už nechci být mokrý a vodu je třeba kontrolovat a usměrnit." Ten beton jste si míchali vlastníma rukama, tisíce tun betonu, kamení a železa, roky tvrdé práce, až jednoho dne je přehrada hotová. A pak se při večerní obchůzce podíváte nahoru a spatříte malou prasklinku. Řeknete si "hned ráno to opravím." Pak v noci nemůžete spát, pořád myslíte na tu trhlinku. Brzy ráno vstanete, připravíte si všechno potřebné a vydáte se opět k přehradě. A pak se to najednou stane, zrovna když se otočíte zády - uslyšíte jak se hráz roztrhla, odshora dolů. A najednou se na vás valí proud vody a nejde nic z toho zastavit, všechno se dere dopředu, až to smete i vás. Možná stačíte jenom říct "doprdele", a pak všechno mizí v hloubce mohutného toku života. Pak už nejste jenom mokří, ale jste toho neoddělitelnou součástí.

---

ps: dárky se mají přijímat, radovat se z nich a používat je / nikoliv nad nimi ohrnovat nos, vysvětlovat a vymlouvat se