Milovat svůj hřích

Nikdo se nevyléčí tím, že zraní někoho druhého. Touto myšlenkou sv. Ambrože se můžeme dobrat k tomu, co říká hlubinná psychologie. Promítáme svůj vlatní stín na ostatní, žijeme pohodlně v pozici oběti, nechceme se smířit s tím, že i naše podstata je plná nepřijatých (nepřijatelných) hnutí, vášní, temných tužeb - a tak obviňujeme druhé.

Mysticky viděno je náš hřích vlastně velkým darem - milostí par excellence, protože nás opět posílá zpět k lidem, navrací nám lidskost, o níž lidé v čistých šatičkách a neposkvrněném životě nemají ani tušení. Pokud člověk nezná svůj hřích, pak se z něj stane nekompromisní soudce a kat v jedné osobě. 

Mnozí duchovní učitelé mluví dokonce o tom, abychom milovali svůj hřích. To je pro mnoho zbožných a spravedlivých požadavek více než heretický. Tak tomu je vždy, když se po nás chce, abychom odložili masky svých zásluh, vlastní spravedlnosti a pohlédli do tváře temné půle. Ta nás totiž může naučit mnohému (dar slz, soucit, empatie, etc.).

Milovat svůj hřích neznamená pokračovat ve zlu, ale poznat, 

 co zlem doopravdy je!

Stejně jako Ježíš i my máme vidět v hříchu zranění, které tu není od toho, aby bylo bičováno, ale aby je vzala do svých něžných rukou sama Boží láska. Tak jako řeznou ránu nevyléčíme křikem a dalším zraňováním, ale spíše dezinfekcí, sešitím, obvazem a náležitým časem hojení a klidu.

Sebepoznání se však neobejde bez odvahy sestoupit do suterénu našeho života. Podobně jako Parcifal i my musíme sestoupit do "hrobky", kde žije černý rytíř. V temnotě je veškeré máchání mečem zcela zbytečné. I Parcifal se nakonec s černým rytířem usmíří - místo toho, aby se marně pokoušel jej zabít.

Parcifal musí projevit statečnost a pohlédnout do temnoty. Zůstane stát před hrobem? Vrátí se k mamince? Uteče pryč a bude dál vidět sebe sama jako anděla? Sílu už poznal, ale je opravdu dost silný, aby dokázal unést to nejslabší v sobě? A co my? Parcifal možná byl a možná nebyl, je to přece jen legenda. Teď záleží na tom, zda z legendy pochopíme něco o sobě!

Evagrius Ponticus říká:

Chceš poznat Boha? 

Poznej nejdřív sám sebe.

Poznat sebe sama je zhola nemožné, pokud se neodvážíme pohlédnout na to, co ukrýváme (nejvíc sami před sebou i před ostatními). K poznání nestačí zdolat vrcholky, ale je nutné sestoupit do podsvětí.

Na cestě sestupování ale číhá další nebezpečí. A tím je skleslost. Příliš rychle se identifikujeme jenom s tím špatným. My ale zatím vůbec netušíme, co je a není špatné. Proto je zásadní, abychom nic neposuzovali a zatím jen pozorovali. Přečtěme si slova Thomase Mertona:

Co znamená poznat a pociťovat svou vlastní "nicotu"? Nestačí se s nelibostí odvracet od svých iluzí, chyb a omylů, oddělit se od nich, jako by jich nebylo, a jako bych já sám byl někdo jiný. Tento způsob sebepopření je pouze horší druh iluze, je to strojená pokora, která tvrzením "já nejsem nic" říká ve skutečnosti "toužím po tom, abych nebyl to, co jsem".

Může to být důsledek zkušenosti s vlastními nedostatky a s vlastní bezmocností, ale žádný vnitřní klid nám nepřinese. Musíme milovat i svou vlastní "nicotu", abychom ji skutečně mohli poznat. A milovat ji nemůžeme, dokud v ní nevidíme nic dobrého. A nemůžeme vidět, že je dobrá, nepřijmeme-li ji.

Duchovní život je především život. Není to něco, co se má znát a studovat; je to něco, co je třeba žít. Duchovní život není život úplně vykořeněný z lidského prostředí člověka a přesazený do říše andělů. Žijeme jako duchovní lidé, žijeme-li jako lidé, kteří hledají Boha.

zdroj: https://www.cestanahoru.org/blog/?p=3840

Duchovní cesta je především cesta. Budu-li parafrázovat Mertona, ještě nikdy jsem nechodil po horách, aniž bych nemusel do kopce, z kopce, lesní pěšinou, kolem řeky. Chvílemi jsem cítil únavu, jindy euforii z nádherného výhledu do krajiny. Na cestě jsem šel pod horkým sluncem, ale taky v noci a byla mi zima. Stejná je i cesta k Bohu. Krásně o takové cestě píše již zmiňovaný Anselm Grün:

Cesta k Bohu vede spíše oklikami a bludnými stezkami, různými "krachy" a zklamáními nad sebou. Vůči Bohu mne neotvírá ani tak má vlastní ctnost, jako spíše moje slabost, moje nemohoucnost, ba dokonce i můj hřích.

Pokoj a dobro

bratr Filip