Mindrák není pokora

08.02.2020

Jeden můj kolega už to po dvou hodinách nevydržel a vykřikl: "Víte z čeho mi je fakt špatně? Z toho, že svoje mindráky vydáváte za pokoru." Nejdřív jsem si pomyslel, že se jen neovládl a ztratil prostě trpělivost, ale pak mi jeho myšlenka přišla v něčem velmi důležitá. Mindrák je slůvko, které jsme převzali z němčiny. Zní i vypadá dokonale: "Minderwertigkeitskomplex." Ano, je to onen známý komplex méněcenosti, o němž psal například Alfred Adler.

Vskutku je mnoho z nás přesvědčeno, že mindráky jsou pravou pokorou, že následovník Kristův si z ničeho nedělá legraci a ze všeho nejvíc musí brát vážně sám sebe. Nejlíp smrtelně. Možná je nám někde v koutku duše líto, čeho všeho jsme se vzdali pro Ježíše. A v tom je ta past. Svatý Fratnišek tomu říkal lakota. Hlodá v nás myšlenka, že jiní můžou být šťatní a radovat se ze života, zatímco my musíme lpět na svém úřadě a důstojnosti plné titulů. Pak je s námi, ale ámen, protože jsme se vší té radosti možná vzdali, ale rozhodně ne Ježíšovi. On nic takového nežádá a nikdy nechtěl. On stále jen dokola opakoval, že Království Boží je tady a ne tam (daleko, nahoře, potom), že máme být jako děti (kupodivu děti krom toho, že děti padají a mají odřená kolena, se taky radují a chtějí být spolu a hrát si), a že návrat jediného ztraceného syna se má řádně oslavit, zapít a zajíst.

Tak hodně odvahy odkládat mindráky a žít pokorně - tedy nikoli ze sebe, ale z Božího milosrdenství. Všemu a všem, přátelé. A na úplný konec motivace k víkendovému jídlu:

Dopřej svému tělu něco dobrého, tak aby duše měla chuť v něm bydlet.

Terezie z Avily