Místo zvané odpuštění

07.02.2020

ego
ego

Jsou to spíš místa, než naše vlastnosti, dovednosti či umění. Ano tím myslím třeba lásku, moudrost, pravdu a odpuštění. Možná je to stále stejné místo.  

Nikdy nebudu dost plný pochybností o všech situacích, kdy jsem míjel a míjím Ježíše. I já šel vedle něj, on padal vysílením a nikde kolem nebyl nikdo jiný, než "já". To strašidelné slůvko, kterého jsme všichni tak plní. Ale také se už nikdy nevzdám naděje, jenom proto, že jsem sešel z cesty, nebo udělal chybu, nebo proto, že bych se špatně modlil, špatně věřil a špatně jednal. Věřím, že je lepší jít dál, než si vyčítat cestu, po které jdu. Dokud to jde. I kdyby ta cesta špatná byla, sám na ní nejsem. Jde po ní i Ježíš.

Dokud vládne strach, není člověk svobodný a nejedná ze své podstaty, z lásky ze které povstal život. A na tom místě je odpuštění opravdu snadné. Protože není a nebylo, co odpouštět.

Jestli jsme někdy lepší a naše skutky jsou dobré, pak je to milost světla, která k nám sestupuje v těch, kteří nám věří, protože nás milují. To jim vděčíme za světlo v nás. A dřív než půjdeme poděkovat Bohu, zastavme se u nich...