Moje hříchy Boží lásce nepřekážejí

Charles de Foucauld kdysi vyznal, že po dlouhý čas chybně zakoušel vlastní hříšnost. "Chtělo se mi říci spolu s Petrem: Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný. Ale teď už to neříkám. Nyní hovořím jinak: "Zůstaň se mnou, Pane, protože jsem hříšník." Moje bída, mé nedokonalosti, do nichž jsem dnem i nocí upadal, mi bránily v hledání Boha ve vlastním nitru, ale teď vím, že moje hříchy Boží lásce nepřekážejí."

Nepatřičné chápání naší lidské slabosti nás může vůči Boží lásce uzavírat. Možná se domníváme, že je stejně nemožná, jako nelze vrátit mrtvého člověka do života. A právě o této nemožnosti mluví Lazarova sestra Marta v rozhovoru s Ježíšem: Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den. Ale Ježíš Martu napomíná: Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit? (Jan 11,39-40)

Do vztahu s Ježíšem vstupujeme s našimi zraněními, nedokonalostmi, se vší naší hříšností, která se často už delší dobu "rozkládá". Naše slabosti a hříchy jsou součástí osobního vztahu s Ježíšem. Paradoxně řečeno: právě díky této "šťastné vině" můžeme vpravdě zakusit, jak velice ho ve svém životě potřebujeme. Lidská slabost se nám stává místem spásy, kterou v nás Ježíš naplňuje.

Pokud dospějeme k vlastní lidské bídě, nelze brát Ježíše instrumentálně. On není pouhým vhodným nástrojem k vyřešení našich problémů nebo způsobem, jak dosáhnout stavu bezhříšnosti. Pokud by v našem duchovním životě stála na prvním místě starost o vlastní dokonalost, pak by existovalo nebezpečí, že se s Bohem mineme. Právě tak se s ním minul farizeus v podobenství o farizeovi a celníkovi (srov. Lk 18,10nn). V jeho vztahu k Bohu chyběla důvěra a láska.

Podobně tomu bylo i u bohatého mladíka: ačkoli zachovával všechna přikázání, odešel smuten, protože se zcela neodevzdal Ježíši (srov. Lk 18,18). Učedník by si měl na prvním místě přát umět bezvýhradně přijmout lásku svého Mistra a odpovědět láskou na jeho lásku. Jejím plodem se pak stane vnitřní uzdravení, osobní dokonalost a překonání slabosti.

V modlitbě prosme Ježíše, aby se naše duchovní úsilí soustředilo především na jeho osobu, na jeho lásku a na naši odpověď na ni. Prosme též, abychom dokázali ve světle této lásky a díky ní všechno relativizovat: své nedostatky, zranění, nespokojenost se sebou i hříchy. Pokud by lidská slabost zaujala místo v centru našeho duchovního života, stal by se Ježíš pouhým nástrojem při hledání našich cílů a i ty nejušlechtilejší by ztratily svůj význam a smysl, pokud by nebyly totožné s Ježíšovými plány pro nás.

Józef Augustyn - Dej mi napít