Moji přátelé nesou kříže

Dnes v noci jsem se vracel autem. Mou duší se rozléhalo volání přátel, známých, i lidí, které znám jenom zprostředkovaně. Byly to vize jejich křížů, volání o pomoc, prosby vyslovené mimoděk, zaslechnuté na sociálních sítích, mailech, esemeskách. Poslední týdny jakoby všechno zesílilo. Vidím ten statečnej boj, snahu s tím cokoliv udělat. Vnímám samozřejmě slabost a jejich strach, volání "už to nezvládnu". 

Přál bych si, aby se jim ulevilo, chtěl bych jim pomoct, dovést je k uzdravení. S tím vším byl spojený i můj vlastní kříž, chcete-li slabost a vina, pocit osamění. Kříž je, když jsi úplně sám. Jakobychom znali jen jedinou modlitbu: "Proč jsi mně opustil?". Když zůstáváme sami - tak prohráváme. Sátle je určitým klíčem komunita; nedokonalá, ale přece taková, kde se lidé dokážou navzájem podporovat a nebudou se přitom srážet ke dnu.  

Vedle jemnýho Božího hlasu, kterej ke mně mluví o naději, lásce a životu, slyším i jinej hlas. Je to křik: "Komu chceš pomáhat, když sám jsi plnej hříchu? Na co si to hraješ?" Vím, že i ten druhý hlas má pravdu. Že bych to asi vážně měl vzdát, protože nemám právo mluvit o naději, protože nemám právo komukoliv říkat, co má dělat.... Dlouho mě tyhle odpovědi sráželi až na dno. Ale pak jsem to pochopil jinak. A tak se za své přátele aspoň modlím, myslím na ně, občas jim napíšu, zavolám, rozstvítím svíčku. Vím jak směšně to zní v porovnání s tím, co musí nést, ale právě to je mysterium kříže. Hříchy, které nás očišťují od zásluh, zraňují nás - abychom byli schopni lásky a vidět tak očima druhých (konečně pochopit co nesou a musí nést) a nakonec snad i očima Božíma. V křesťanské tradici tomuto způsobu říkáme následování.