Na konci světa

Noční jízda pod nejzápadnější oblohou starého kontinentu, probuzení na parkovišti mysu sv. Vincenta, modlitba ve Fátimě, u hrobu sv. Martina v Tours. Téměř žádný spánek, ale čas s nejmilovanější ženou mého života, s mou dcerou.....Slyším to už ve Fátimě, ale srdcem to pronikne až tady. Na útesu, na konci. Nemám žádnou moc nad svým životem. Jakoby se od drolícího kamení odráželo vědomí, že něco uvnitř je stále spojeno s tajemstvím silnějším než všechno naše vědění a zkušenosti. Když jsem před lety skončil v nemocnici se zánětem žaludku, později odešel s diagnozou deprese a další části těla postupně vypovídaly službu, vypadalo to jako když se hroutí vysoká věž a její pád už nejde zastavit. A taky nešlo! V prudkém větru na břehu Atlantiku slyším znovu, že věže musí spadnout, aby bylo konečně vidět na vrcholky hor, na moře a na slunce, které se touží prodrat veškerou temnotou a prostoupit i ty nejmenší stíny. To babylonské věže našich "jáček" vrhají stíny strachu a úzkosti oddělenosti. Marco Polo prý řekl, že není-li návratu, je třeba jít dál. Když spadnou naše strážné věže, věže v nichž pevně svíráme svá tajemství a neustále balzamujeme masky (o tom jak moc jsme v pohodě, jak si vystačíme sami), pak se objeví nový svět a v nem lidé jimž se stalo totéž. A právě s nimi můžeme pokračovat v cestě, jít dál, pomáhat si, nesoudit (neboť není žádný z hříchů, který by se netýkal také nás). Je to znova ten svatý průvod ztroskotanců (tak podobný těm, kteří utíkali z Egypta), zástup požehnaný, jejichž zaslíbená země nezná hranic, jejichž chrámem jsou údolí a lesy, ale i dlouhá vyprahlá poušť, lidé jimž už nezbylo nic a tak získali všechno.Na konci světa je začátek, jak mi po cestě krásně vzkázala Jana. A je to tak. Je to začátek, silný právě vším, co začátky přinášejí, krásný dětskou zvědavostí a otevřeností všem znamením. Jedno z těch znamení je, že za ruinami babylonských věží se objevila naděje.