Nahluchlá společnost

Neslyšící umí alespoň odezírat, mají znakovou řeč, sledují gesta, pohyby tváře, úsměv, alespoň se dívají, i když nerozumí do posledního písmenka. Horší to je s tím, když jsme nahluchlí a nevíme o tom, nebo dokonce hluší úplně, ale protože stále mluvíme a mluvíme, ani nám to nedochází. Máme svoje plány, svoje představy, svoji herezi (říkáme ji často víra). Kdepak autismus. Autista jenom těžko komunikuje s okolím. Skutečným autismem je postižený už skoro každý člověk. Ten se totiž domnívá, že komunikovat dovede, ale pravda je jinde.

Bůh k nám mluví neustále, stvoření zpívá ráno svou písničku, rostliny se derou nahoru, zvířata pobíhají, a hodně lidí nám také něco chce říct. Ale zkrátka neslyšíme.

Připomělo mi to příběh jednoho kněze, který zmiňuje Anthony Mello: 

Za farářem přišel jeden člověk. Farář si zrovna četl noviny a nechtěl, aby ho kdokoliv rušil. Ten člověk řekl: "Promiňte, otče!" Farář byl podrážděný a toho člověka ignoroval. "Promiňte otče!" A duchovní odsekl: "Tak co je?" Muž se ho zeptal: "Řekl byste mi otče, co způsobuje artitidu, co je ta příčina?" Nervózní farář na to: "Pití způsobuje artitidu, sex s prostitutkami způsobuje artitidu, hazardní hry způsobují artitidu. Proč se ptáte?" A muž vyděšeně odpoví "No, protože tady v těch novinách stojí, že Svatý Otec má artitidu."

Ano, ano. Hodně z nás kněží neposlouchá, co říkají ostatní. Tak moc jsme zvyklí kázat, že naslouchat druhým a někdy i sobě samotným nám dělá velké potíže.