Nanebevstoupení

21.05.2020

My křesťané slavíme Nanebevstoupení. Na nebe vystupují s Ježíšem i naše pochyby a pády. Jsou vzaty tam, protože tam patří. Nebe si neseme s sebou, stejně jako peklo. Z nějakého důvodu upadáme do pocitů, že peklo má poslední slovo, ale nemá. Ten, který sestoupil do pekel našich poraněných vztahů, úzkostí i depresí, vystupuje dnes k Bohu. Ne za odměnu jak to tady pěkně zvládl, ne proto, aby si odpočinul od nás nechápajících hříšníků, ale aby tam vzal vše, co potřebuje být přijato a posvěceno láskou.

Stránka, na kterou si zapisuji tuto poznámku byla ještě před pár minutami zářivě čistá krásná. Bílá, bez jediné čárky, slova, myšlenky. Podobala se albě, oděvu pokřtěných, lidí očištěných od veškerého hříchu.

Znám jednoho lékaře, který nesnáší pohled na krev a omdlí vždycky, když musí podstoupit odběry. Všechny injekce za něj musí v ordinaci řešit sestřička. Jsou i fyzikové, jak pěkně připomíná Jeroným Klimeš, kteří si zlomí ruku, poté, co zakopnou, jakoby nic nečetli o zákonu zemské přitažlivosti. Stejné je to tedy i s námi křesťany. Někdy je to s námi tak, jako bychom nikdy nečetli o milosrdenství, nikdy se nemodlili "odpusť nám, jako i my odpouštíme", nikdy nevěřili v Ježíšovu lásku. Celý život budeme dělat chyby, padat a znovu se zvedat. Tak jako svět medicíny nebude nikdy hotov s lidským utrpením, svět fyziky nikdy hotov s poznáním vesmíru, tak i svět křesťana nebude nikdy jen sladkým obrázkem za vzorné chování. Do velké míry tomu bude asi naopak.

Kdysi jsem si všiml rozdílu mezi alkoholiky. Jedni tvrdili, že nikdy neměli s alkoholem jakýkoliv problém. Že jim jen pomáhá věci zvládnout, znají svou míru, vědí, kdy přestat a pak tajně pili dál a cucali větrové bonbóny, obviňovali svého otce a matku, společnost, systém a bůhví, co ještě. Druzí, které jsem poznal na svépomocné skupince v Bohnicích, už nepili. Zato o sobě říkali, že jsou alkoholici, a dovedli si přiznat, co všechno jim jejich závislost vzala. Byla v nich však zároveň obrovská energie, využít zbývající část života k tomu, aby zůstali ve spojení a pomáhali napravovat alespoň kousek bolesti, kterou kdysi způsobily lidem kolem sebe. A to bez nároku na to, že jej jejich rodiny přijmou zpět, nebo, že se jim vrátí status vážených osob, který kdysi měli.

Stejně tak je to i s hříšníky. Ti, kteří prošli životem, aniž by se kdy ztratili, nemají tušení, o čem mluvím. Ale to nevadí. Z toho, co jsem napsal o alkoholicích, vyplývá ve stručnosti tohle. Buďto budete dál obětí a budete obviňovat (druhé, nebo sebe), nebo uznáte svůj hřích a půjdete dál, a snad i hlouběji. Rozpoznáte v koštěti a zaprášeném schodišti příležitost očistit i kousek svého srdce, nebo to nepoznáte, a budete dál čekat, až k vám přijdou, odprosí vás a vrátí vám všechny hračky, které vám vzali.

Věřím v to koště a zaprášené schodiště. Věřím v neobdělanou hlínu, zarostlou travou a plevelem, a starou lopatu, a pár sazenic bylinek. Věřím však něco mnohem většího, ačkoliv sám v sobě stále zápasím s pokušením o tu bílou stránku bez jediné čárky, o tu nevinnou a dokonalou tvář bez hříchu, tak stejně vím, že musím vyjít s tím, co mám, a co nemá být smazáno, ale přijato a posvěceno. Jestli má mít můj smutek smysl, ať je svatý. Jestli má mít můj nedostatek a má hříšnost smysl, ať je to vše svaté. Ptáte se možná čím? Svaté spojením s ostatními, svaté společenstvím, přátelstvím a láskou, Svaté Ježíšem, který mne znovu pozvedá z prachu země, kde ryju držkou v zemi paralyzován svou minulostí.

Jsem vděčný za každou krizi, kterou procházím, i za tuto "poslední", protože i v ní se najdou lidé, bez kterých bych Krista nepoznával. Snad jen jako nějakou imaginární figuru na kříži, ale ne jako skutečnost, realitu. Jsem vděčný za svou slabost, protože mne učí svěřovat se do síly větší, než je ta "moje". Jsem vděčný za svůj narcismus a egoismus, který mne znovu konfrontoval s tím, že i kdybych už nikdy nezhřešil, zhřešil jsem právě tím, že jsem si chtěl uchovat svůj bílý šat bez jediné kapky krve a prachu cesty.

Pokoj a Dobro. A díky přátelé.