Násilí lhostejnosti

Lhostejnosti k mrtvým v mešitách na Novém Zélandu, v Buchenwaldu, v Letech, na Krymu, v syrských kostelech, egyptských klášterech, hořícím tělům v Tibetu.

Prý je to reakce na reakci, odkrknul si někdo v diskusi. Pamatuju si starou ženu v našem kostele. Když se dozvěděla, že někde zabili člověka, rozplakala se. V koncentráku přišla o svého syna. Bylo mu pět měsíců. "Tohle se už nesmí nikomu stát." Opakovala. Její pláč v kostelní lavici byl modlitbou. Tou nejsilnější, kterou jsem slyšel. Bůh ty slzy slyšel. Člověk si obyčejně zacpe uši.

Něco za něco, oko za oko. Svět s vydloubanýma očima. Svět mrtvých ve válečných zónách. Prý se to vyřeší stakánkem s nějakým báťuškou, pomyslí si zákazník.

Na úsvitu Velkého pátku vidíme i tenhle kříž. Vláčí ho Boží syn. A přitom z okna na ulici občas někdo vyhlédne. Rychle se zavírají okna. Na dítě, které chce běžet dolů, aby tomu pánovi dalo aspoň napít, se rozkřikne nervózní matka. Domovník vyvalí popelnici raději už teď.

Prosme v čase postu také o dar slz. Některé věci jsou vidět jen skrz ně.