nebo chvilku plakat po mši v kostele

27.01.2020

Pondělní večer po bohoslužbě nemocných. Sedím v pracovně, poslouchám Dead Can Dance (1984). Usrkávám vystydlý kafe. Prohrabuju se fotkama. Dopisuju deník.  

Přemýšlím jak jsme tu jenom na krátko, a jak moc si umíme ten pobyt na zemi komplikovat. Chcem říct tolik věcí k tolika zbytečnostem, a na důležitý věci pak zbude jenom chvilička, někdy ani ta ne. Asi nám přijde samozřejmý, že smíme být, nebo nám připadne nejdůležitější obhajovat nějakej názor a bránit tu správnou vlajku, držíme pozice, zákopy se zatím prohlubujou a my jsme si stále cizejší.

Někdy přijde nemoc a vytrhne nás z toho všeho. Zacloumá s náma. Nemoc někoho blízkýho, pak jeho umírání a nakonec to podivný ticho, který se ale dá velmi rychle umlčet a něčím přehlušit. A pak se může něco přihodit i nám. To už bývá poslední zazvonění. Probuď se a žij. Nemá smysl dál budovat přehrady a zvětšovat hradby, nebo na druhý straně rezignovat a čekat na smrt. Teď nastal čas čistit potůčky, sázet stromy, a těšit se ze všeho, co přinese další den. Bez dalších plánů. Prostě jen být naplno tady, ať už to potrvá týdny nebo několik desetiletí.

Za roky, který se modlíme za nemocný se hodně lidí uzdravilo, ale hodně taky ne. Někdy jsme byli jenom přitom. A přece mi připadne krásný, že můžem být přitom, při sobě navzájem, a třeba se jenom pomodlit, nebo rozsvítit svíčky, nebo chvilku plakat po mši v kostele.

Celý svět trpí epidemií samoty, a nikomu to už ani nepřijde divný. Vždyť máme sítě a facebook. Jenže každý za koho se modlíme, touhle věcí trpí nejvíc. Bolest je hrozná, ale horší je osamocenost s bolestí, v tom se dá nadobro ztratit. Bohoslužby nemocných, nebo jakákoliv modlitba, třeba i střelná, jsou zápasem s temnotou. Z lidskýho hlediska předem prohraná záležitost. Ale tady se dějou zázraky, protože je tu síla větší, než ta naše jak říkají anonymní alkoholici, nebo jak říká anděl Marii: "U Boha není nic nemožného." Vždycky se mi líbily předem prohraný bitvy. Protože jenom v takovejch má smysl bojovat. Jenom tam se ukáže, jaký jsme doopravdy. A ačkoliv je nás vážně dost málo, sami nejsme.

A ještě drobnost na konec. Odpuštění není vymazání minulosti. Naprosto ne. Je to její přijetí. Všechno může zůstat jak se stalo, ať už se stalo cokoliv. Odpuštění je požehnání. Je to jako říct: "přijímám sebe i tebe tak jak jsme, minulost, ani vina v ní, nic z toho nemá poslední slovo." V odpuštění poznává člověk pravdu, která vůbec není tak démonická a plná přízraků jak se nám mohlo zdát, ale zároveň říká, že člověk dělá chyby a poznává svatost za cenu ztráty vlastní nevinnosti. Odpuštění je nakonec zkrátka způsob jak říct, že život je dobrý.