nebo tichem

O tom, že stromy se mohou zabíjet a kácet i křičením, jsem poprvé četl u Roberta Fulghuma. Domorodci Šalamounových ostrovů prý vědí, že stačí třicet dní křiku v koruně stromu, a strom prostě umře. Na čem doopravdy nezáleží se dozvídáme skrze pokoj a mlčení. Když se v tichu dotýkám myšlenek, a beru jednu po druhé do dlaně, třeba jako harampádí na půdě, nebo jablka ve sklepě, prohlížím si je, a pak se musím smát, ale občas i pláču. Každá z nich se podobá dřevorubcům ze Šalamounových ostrovů. Zabíjí - vztahy, člověka, víru, naději, a jistě, také lásku zabíjí. Dokážeme křičet do mobilů, statusů, na sebe, prostřednictvím hudby, čísel i obrázků. 

V křiku jsme opravdu dobří. Poslední dobou potřebuju ticho jako ranní kafe, nebo večerní procházku. Ticho, které zkrátka dovolí být a bere nás za ruku, a vede ke svému zdroji. Ježíš svým učedníkům říkal: "Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším."