Nedůvěra v církve

Nedivím se nedůvěře lidí v církve. Prezentují víru jako seznam podmínek, návodů a vyvolení. Pravděpodobně proto, že sami víru někde poztráceli. Víra je totiž především zakoušením lásky a radosti, uprostřed normálního života. Proto se radoval Ježíš z hříšníků, kteří hledají Boha.

Krásně to vyjádřil Anthony Mello, když vyprávěl o své psychoterapeutické praxi. Když k němu přicházely prostitutky, vždycky se ptaly na Boha. Když mluvil s kněžími, téměř vždycky mluvili jedině o sexu. Je mnohem snažší druhé strašit peklem (druhými lidmi), než jim ukazovat Boží království (v druhých lidech).

Richard Rohr v jedné své knize cituje římskokatolického biskupa, který říká "nemám čas na mystiku, my děláme církev". Dost mi to připomíná i mou vlastní církev, která v potřebě naplnit řády tráví pátky, soboty i všední dny mnoha schůzemi a hlasováními.

Ježíše vydali k ukřižování zbožní - morálně čistí, nikoliv lidé mimo systém. A tak se tomu děje i dnes. Není tu místo ani čas, ale je tu dost energie k tomu, abychom vylučovali všechny, kteří se nám "nezdají".

Naštěstí tu ale existuje i neviditelná církev, jak to vyjádřil sv. Augustin. Církev napříč denominacemi a troufám si říci i náboženstvími. Je to církev, které nevládnou ani rady, ani komise, ani biskupové. Církev chudá na názory, ale bohatá na laskavost srdce a službu druhým.