Nelze stavět najednou babylonskou věž i Noemovu archu

04.02.2020

V roce 2012 jsem měl podivný sen. Takový, který si člověk pamatuje. Stál jsem uprostřed vyprahlé krajiny a všiml si věží na obzoru. Vstoupil jsem tedy do tajemného města "babylonských" věží. Najednou se začala řítit k zemi jedna z věží nalevo ode mne. Pak další a další. Utíkal jsem z toho města pryč, protože pád těch obrovských staveb byl opravdu hrozivý...

Tehdy jsem se odvažoval jej vykládat. Jak jinak, než jako projekci ke světu, který je všude kolem. Ke světu zkaženému a zlému. To se lidem okolo líbilo (pochválili mi obrázek). Dnes si tímto výkladem už nejsem vůbec jistý. Zdá se, že kdosi mé duši zkrátka oznamoval holý fakt, že se blíží "čtyřicítka." Ano ta trapná krize středního věku. Nic k pochválení. Spíš zahanbení...

Je dobré se obracet k moudrým průvodcům. Sami se z bažiny nevytáhneme, tedy pokud nejsme Baron Prášil. Jedním z nich je i otec Jeroným z opatství Sept-Fons, jehož duchovní rady provázely mnohé trapistické bratry, a také nám obyčejným hříšníkům jsou docela jistě velmi užitečné. Seznámil jsem se s nimi po loňské návštěvě opatství v Novém Dvoře.

Zde je je jedna z nich: "Má současná zásada? Nelze budovat současně babylonskou věž a Noemovu archu. Bratře, zvolte si stavbu archy..." (Dopisy bratru Patrikovi, str. 42)

Chceme-li dál pokračovat ve stavbě věže, která by nás dovedla vysoko nad ostatní, můžeme pokračovat. Nebo můžeme sestoupit dolů. Vzít nástroje, dřevo a pár přátel, a začít stavět loď. Bylo by až příliš lákavé varovat svět před blížící se apokalypsou, protože věže našeho kolektivního ega se už tříští, vždy tomu tak bylo. Jde ale o něco násobně těžšího. Nezavrhnout svou minulost, využít znalosti ze stavby věže a vrhnout se do díla, které spojuje a nese i ostatní. Zdá se mi, že otec Jeroným tou lodí myslel modlitbu a modlitbou vše, co posvěcuje život a vrací duši odvahu nevzdávat se, i když padáme.