Nemůžu tě vystát, starý dědku!

06.01.2020

ilustrační foto: Jan Vávra
ilustrační foto: Jan Vávra

Z nějakého důvodu jsme vnitřně přesvědčeni, že všechno potřebné už víme, máme a žijeme. Je v nás jen velmi málo ze svatých bláznů jakým byl Abram, Mojžíš nebo Jan Křtitel, málo z Magdaleny nebo té Samařanky u studny. Ruku na srdce. Jsme opravdu dost blázni a dost slabí, abychom se doopravdy vydali hledat Boha?

Asi víte, že epifanie je z řečtiny a znamená zjevení. Zjevení je vždy dar Boží. Je to milost! Vzpomeňme, co říká Ježíš Petrovi: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích." (Mt 16,7).

Richard Rohr píše v jedné knížce, že "epifanie je roztržení opony. Je to vždy nezasloužený dar, který přesahuje náš současný život.Nezískali jsme ji svojí zbožností nebo vzorným chováním. Epifanii si nemůžete vyrobit. Můžete o ni prosit, čekat na ni, toužit po ní, vědět, že ji Bůh rozdává, nepřekážet tomu, aby nastala, a když k ní dojde, děkovat Bohu."

Epifanie je mystická zkušenost. Je tím, co zažil sv. František, když objal malomocného muže a ve stejnou chvíli v tom malomocném zazářil samotný Kristus. Naplnilo se, co čteme u sv. Matouše: "Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." (Mt 25,40). Ano je tu řeč o všech těch lidech ve vězení, za kterými jsme se vydali, o lidech majících hlad, žízeň, jsou nazí a je jim zima. Oni se v našem životě nezjevují jako příležitosti pro dobrý skutek, za který půjdeme do nebíčka. Oni se zjevují jako samotný Kristus. O to běží.

Mirovická epifanie. Kolikrát jsme jí tu už zažili. Pokaždé, když se objímáme při pozdravení pokoje se nám toho daru dostává.

Víte než se pustíme do hledání Krista, pátrejme po tom kdo je našim bratrem a sestrou. Nevidíme-li před sebou Božího syna nebo Boží dceru, jsme stále ještě slepí. Proto nám Ježíš říkal, abychom nikoho nesoudili, nehledali trámy, ale abychom nastavovali jinou tvář.

Dokud vidíme jen matně rozmazané obrysy, dokud nevidíme živé oči, dokud vnímáme jen vyretušovanou profilovku, nedochází nám, kdo před námi ve skutečnosti stojí. Že je to živý Kristus.

(Jistě mi můžete namítnout, že tam stojí jen falešné já. Dokud bude hledat ego jiné ego, nic se nestane. Do té chvíle budeme pozorovat jedinečnost člověka jen v jeho oblečení, v tom zda je tlustý nebo hubený, zda mu to sluší, nebo nesluší, zda má pravdu nebo ji nemá. Ale pokud zjistíme, že před námi stojí Kristus? Co potom?)

Možná znáte film Ostrov. Pokud ne, jistě se na něj podívejte. Hlavní postavou je bratr Anatolij, kterého trápí vina. Možná si není vědom, že kromě viny, jež zatěžuje jeho duši, je zároveň Božím prorokem.

Často odjíždí na malý ostrůvek, kde se modlí kousek z 51 Žalmu: "Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále." Ale to není hlavní důvod, proč dnes chci zmínit tento duchovní film.

Je tam také nádherné setkání otce Joba, který je velmi inteligentní, schopný, má smysl pro umění a krásu, ale také někde v hloubi duše ví, že jeho zbožnost je jen pusté místo. Vidí, že Anatolij, který se chová nemožně, je špinavý, žije v kotelně na uhlí a často jedná bez náležité obřadnosti, nebo dokonce vyrušuje při liturgii, tak právě tento Anatolij je jakoby Bohem slyšen. Je tam také scéna, kdy se jurodivý Anatolij svěří otci Jobovi, protože otec Job umí číst a psát a je dokonce správcem. "Otče Jobe. Zapoměl jsem proč zabil Kain svého bratra Aábela." Job se urazí a odejde. Pak mu Anatolij položí ještě jednu jednoduchou otázku: "Máš mě rád?" A víte, co mu otec Job odpoví? "Nemůžu tě vystát, starý dědku." A právě tady se začíná vše měnit. Nastává epifanie. Opravdové zjevení Krista uprostřed dvou lidí.

Ať světlo hvězdy vede naše kroky. Ať světlo Boha nám dá milost pohlédnout do tváře Ježíše Krista, Našeho Pána.

Amen


Kázání při bohoslužbě nemocných / Zjevení Páně / Evangelium: Mt 2, 1-12