Nespolečenská místnost

Nedávno jsem byl opět v nemocnici. Na návštěvě u jednoho přítele. Museli jsme zůstat na pokoji, protože nemocnice nemá ani kapli, ani žádnou další místnost, kde bychom mohli v klidu mluvit. Můj přítel si postěžoval, že nemá, kde by mohl být skutečně sám a plakat. 

Vzpomněl jsem si na slova Thomase Moora, který v jedné ze svých knížek mluví o potřebě NESPOLEČENSKÉ  MÍSTNOSTI. Měl na srdci místo, kde by byl prostor pro poodstoupení, samotu, tichu a okraji. Místo, kde by bylo v pořádku, být stranou, nenucený ke společnému jásotu a očekávání šťastných zítřků, ale naopak k tichému rozjímání nad beznadějí a bolestí, které přináší přítomný okamžik, bez omezení, bez hranic správných a špatných rozhodnutí. Možná to stojí za úvahu, abychom vytvářeli i takový prostor...