Nevzdávej se. Prosím. Merci beaucoup!

Před dvěma lety jsem přijel se svou dcerou Eliškou do Lurd. Když si dnes svět připomíná Den nemocných, odkazuje se přitom na 11. únor 1858. Tehdy v zázrak věřila jen jedna velmi prostá dívka. Říkali jí, že je hloupá, ale ona měla jen čisté srdce. Tak už to u nás chodí. Všichni ostatní se jí smáli, považovali ji za šílenou, včetně církve (samozřejmě).

Na pobyt u řeky Gávy v pyrenejském podhůří nikdy nezapomenu a moc rád se na tohle místo ještě vrátím. Tehdy jsem Marii neviděl. Nezjevila se mi. Ale viděl jsem mnoho čistých srdcí a hodně lásky, a to mi stačí, abych řekl, že tohle místo je opravdu plné zázraků. 

Snad jen jednu vzpomínku na to, jak jsem se naučil francouzsky říkat "děkuji mnohokrát." A děkuji i dnes, kdy se chystáme v Mirovicích k bohoslužbě nemocných.

Děkuji mnohokrát se ve francoužštině řekne merci beaucoup [:mersi boku:]. Tohle si budu pamatovat odpovídám dceři před hotelem. Všechny prosby, včetně těch, které přicházely během naší cesty jsme odevzdali na břehu Gávy, u skály, na stejném místě, kde před 159 lety sbírala malá Bernardetta dříví. Jména, která jste posílali, jsem si zapisoval na volná místa ve své cestovní bibli. Bylo jich přesně 159. Dost možná jenom náhoda. 

Co následovalo, ale náhoda určitě nebyla. Předevčírem odpoledne jsem se u skály modlil, četl zapsaná jména, pomodlil se růženec, a šel se napít. U pítek stála malá holčička, která se snažila dosáhnout ke kohoutku, ze kterého teče lurdská voda. Tak jsem na ten kohoutek máčknul, ona řekla vesele "merci beaucoup", já se usmál a odešel. 

Přejdu most na druhý břeh ke svíčkám, vyndavám z baťohu foťák a najednou si uvědomím, že moje bible tam není. Pomyslím si "aspoň jsem to odevzdal celé", a jdu fotit. Večer se ke skále vracíme na procesí. Stovky lidí, možná i víc než tisícovka. Ze všech stran stojí, a čekají. Nemocní, pountníci, dobrovolníci, rodiny, přátelé. 

Najednou mě někdo zatahá za bundu. Je to ta malá holčička, a podává mi mou bibli. Má francoužština se zmůže jen na úsměv a ten den již potřetí pronesené "merci beaucoup", a opět ten vnitřní nechápající úsměv, který se snad pomalu mění v určité pochopení... 

Tak se vracím i s tím, že mám těch 159 jmen dál u sebe. Modlili jsme se za ně nejen v Lurdech, ale i v autě, u benzínky, v jedné dálniční kapli i na břehu moře, a ... budeme pokračovat dál. Díky za důvěru, děkuji za statečnost, se kterou nesete životy svých blízkých, díky za prosby, které klidně posílejte dál, a díky mnohokrát.