Než se rozhodneš

Zaklepal jsem na jeho dvěře. Antonín se usmál a pozval mě dál. Posadili jsme se u kamen. Zaujaly mě jeho třesoucí se ruce. "Chci to vzdát Antnoníne" pronesl jsem tichým hlasem."Už nemám sílu se změnit". Anotnín se mi podíval do očí a řekl "Než se rozhodneš, něco ti musím říct. Kdysi jsem chtěl spáchat sebevraždu. Myslel jsem na to každý den, několik let. Měl jsem tehdy rodinu a dobré zaměstnání. Jednou jsem v adventu odjel do kláštera nedaleko hranic s Polskem. Byl jsem přesvědčený, že se buďto něco stane, nebo to doopravdy udělám. Nedělo se samozřejmě nic. Až poslední noc se mi zdál sen, ve kterém ke mně přišel anděl, a řekl "Jsi umírající nadějí tohoto světa. Když to vzdáš, umře naděje mnoha dalším lidem. A to je smysl tvých ran, abys je nesl i pro jiné. Když jsem se probudil, utíkal jsem dolů do kaple, a pod křížem se modlil a plakal, a smál se. Od té doby jsem schytal další spoustu ran a zjistil, že jsem se změnil. Nestal jsem se lepším, ale změnily mě ty rány, které si nesu." Chvíli bylo ticho. Pak mě Antonín objal a ze sklenice v knihovně cosi vytáhl a podal mi obrázek Máří Magdaleny. "Ona to taky chtěla vzdát", pověděl Anotnín a doprovodil mě ke dvěřím.