Oslí můstek na cestě ze svatodušní čekárny

Na chodbách ústavů národního zdraví, jakkoliv si na nich dnes dáte třeba kolu nebo kafe, jsem si vždycky prohlížel skličující obrázky, povětšinou šedivé krajinky, kde i stromy vypadaly, že vyšetření nedopadne dobře.

Při čekání na lékaře, se dějí obvykle i jiné nevysvětlitelné jevy. Například frontové bojovnice, ty jsou zvláštní společenská kasta. Měly vždy schopnost teleportace a objevily se těsně před vámi, s laskavým úsměvem Hannibala Lectera a větou: 'Já jen na chviličku.' Pak jen přimhouřili zpříma oči a zmizely za dveřmi na dvě hodiny."

Dneska bývá v čekárnách wifi, ale stejně většina lidí hypnotizuje pro jistotu dveře ordinace, což je zcela nepochybně silnější než kontrola sociálních sítí. Jako by se měly každou chvíli otevřít a osud člověka bude zpečetěn. A když se otevřou, všichni dělají, že tam vlastně vůbec nechtějí jít první."

Mé vzpomínání na tyhle zážitky je dneska ale poněkud Oslím můstkem k Letnicím. Než se však dostaneme k Svatodušním svátkům, je třeba si povědět, co vlastně je, ten Oslí můstek? Jinak mi to provrtá pupík. Tahle metafora pochází totiž z františkánských dob čtrnáctého století a vznikla snad někde ve Francii. Osel, který postává před kamenným mostem, jenž se klene z obou stran nahoru, nedohlédne druhou stranu a vidí pouze překážku, která je ale skrytým řešením.

No už jsem toho řekl dost? Není v tom guláš? Možná, ale neptejte se raději, z čeho slovo guláš pochází. Raději něco k svátku téměř neviditelnému, protože jak na tom vydělat, že?

Tedy tam, kde věřící prosí, aby jejich život byl naplněním jejich darů, které dle mého vkusu ve společnosti spíše skrýváme, neb nás vychovali k dobrým mravům "Apoštolové po Ježíšově nanebevstoupení? V podstatě první církevní čekárna. Sedí, koukají na slunečné hodiny a říkají si: 'Tak co, už přijde?' Pořád nic. Jako by celá církev čekala už dva tisíce roků, protože si vyrobila skrze vlastní teologii podstatný problém. Podobnej tomu, když nevidíte například na druhou stranu. Tolik koncilních definic, to je jako, když se ordinuje jen sudou neděli v únoru devětadvacátého po jarním úplňku. Co, když Duch svatý už dávno přišel? Ptá se tu vlastně ještě někdo jako dítě? Co, když by si lidi mysleli, že jsme blázni, když opouštíme své přepychové noclehárny a drahé hadry necháváme i s kuframa v zastavárně, abychom vyrazili do zaslíbený země, třeba jako Abraham? Co by tomu řekli v kostele, kdyby se o nás doslechli, po čem doopravdy toužíme, a že jsme se "nezodpovědně" rozhodli za tím jít. Nemyslete si, v kostele jsou taky (ty frontový bojovnice).

"Duch svatý není jako pošťák, neháže oznámení o uložení zásilky do schránky. On je projevem naší jedinečnosti. Je tvůrcem, jak ho nazýváme v modlitbě "Veni Creator Spiritus." Možná, když přestaneme čekat a pohneme se z místa, něco se uskuteční a něco bude jinak. Stačí se připojit. Je to možná podobný jako tanec, zpěv ptáků nebo proud řeky.

Tak tedy, když tohle původní svatodušní zamyšlení po sobě čtu, bez brýlí vytištěné a opravuju překlepy, říkám si. Proboha, Duch svatý není sprosťák? S brýlema už vidím. Pošťák. Aha. Dobře.

Ale, co je vlastně sprosté? Nechám to teď tak. O tom ostatně a guláši, zas jindy.

Pěkný a radostný den.

Co je tohle za útvar netuším. Původně zamýšlený dopis se stal zápiskem do deníku a pozdějc trochu fejetonem. Ale rozhodně ho už nechávám tak. Tak jako náhled do mý chaotický veselý mysli, která se snažila připravit se nějak na ty naše Svatodušní svátky... (budou až 8.6.)