Padlí andělé na cestě domů

17.12.2019

Tenhle text je svého druhu sobecký. Píšu ho proto, abych si na něm něco podstatného uvědomil. Nepíšu ho k poučení druhých, ale jako určitou "terapii" duše a těla, které jsou vyčerpané k smrti. Po odchodu mého táty z tohoto světa do světla, jsem zůstal někde na pomezí. Už je to víc než měsíc. Mých dnů se ujali průvodci šera, a světlo Vánoc se jakoby ztratilo v nedohlednu.

NESHROMAŽĎUJTE, ALE SDÍLEJTE

Dokud člověk hledá proto, aby něco získal, nenajde nic, co by si mohl podržet někde uvnitř, protože není kde. Rubáš nemá kapsy. Mysl člověka je často k prasknutí, plná úspěchů i pádů, strachů i euforií, plánů, sestupů i cest vzhůru. Krajina duše se mění, ale cesta zůstává stejná. Snad má pravdu jedna z mých oblíbených světic, že cesta do nebe je už nebem. Nyní se ale zdá být spíš bohapustým peklem (mimochodem v pekle je zima a mráz jak ví každý čtenář Danteho, i každý kdo jej zakusil).

Naše umělé identity (národ, náboženství včetně atheismu, práce, ale bohužel i vztahy, které zaměňujeme se závislostí) nám dávají "tolik", že není, kde uložit skutečné cennosti na duchovní cestě. Vlastně nejde ani o to něco někam ukládat, ale spíš sdílet (nebo doslova dýchat). Nakonec člověk zjišťuje jak chudý doopravdy je, když nemá s kým by sdílel své pochybnosti.

ZTRÁCENÍ NA CESTĚ, ZTRACENI SOBĚ ...

A tak je duchovní cesta, alespoň z mé ubohé subjektivní aktuální zkušenosti, cestou ztrácení. Ztracení se*, ztrácení věcí, ztrácení všeho, čemu říkáme jistoty i ztracení sebe sama. 

Jako dítě jsem byl uveden na křesťanskou duchovní cestu. A jediné, zdá se, k čemu vše směřuje, je kříž. To se jeví ale hodně beznadějně, že ano? Pokouším se tu mluvit jazykem mystiků, a tak nechám nejprv promluvit právě mystika nejmilejšího, sv. Jana od Kříže: "Kéž by si lidé konečně uvědomili, že je zhola nemožné dojít k plnosti Božího bohatství a Boží moudrosti, aniž projdou plností utrpení a mnohonásobnými strastmi, které člověka naučí vzdát se útěchy a jakékoli touhy. A tak duše, která opravdu dychtí po Boží moudrosti, upřímně si nejprve žádá vejít do plnosti kříže."

Jedině o kříž se dá opřít, i když se zdá být tou nejposlednější variantou, téměř nepřijatelnou. Zdá se, že jedinou berlou do Království nebeského jsou právě všechny ty viny a hříchy, zmatky a strachy. Tak nyní rozumím svatému Pavlovi, který napsal svým bratřím do Korintu "Ale on mi řekl: 'Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla'."

Byl jsem vyučený k tomu, abych uspěl. Nikdo mě ale nenaučil jak zvládnout pád. Všude kolem nás vládnou ti, kteří jsou na vrcholu, ale zvládnout být dole? Pochopit, že tam se začíná cesta? Poznat ve svých slabostech místo, kterého se dotýká sám Bůh?

CESTOU KŘÍŽE (KRIZE)

Mnoho duchovních lidí má tendenci o duchovních věcech víc mluvit, než je žít. Pokušení žvanit mi bylo vždycky hodně nablízku. Jak napsal japonský buddhistický učitel Ikkjů: "prázdné žvanění zatarasuje cestu." Stále si to v duchu opakuju. 

V tichu posledních týdnů a jejich nocí mi připadá, že opravdu nevím zhola nic. Že se kamsi poztrácely znovu všechny jistoty, které jsem kdysi tak pracně shromažďoval. Jakkoliv to všechno bolí, vím jistě, že je právě tohle má cesta. Cesta kříže.

Došlo mi, že za svůj život (necelých pětačtyřicet roků) jsem nevykonal nic dobrého. Vůbec nic, co bych, třeba jen myšlenkou nepošpinil. Tím, že jsem si dobro chtěl nějak přivlastnit, nebo si na něm vyrobit alespoň malou značku "made in..."  Znovu si připomenu sv. Pavla: "Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci...Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?"

PADLÍ ANDĚLÉ NA CESTĚ DOMŮ

Jsme poslové, možná i andělé, kteří nesou dobrou zprávu, ale zároveň nemají tušení, co je v obálce. Jsou v nás ale i tendence rozhodovat komu dopis předáme, a komu ne. A stejně tak se druzí chovají k nám. Ale naším jediným úkolem je předat posleství.

V poslední době se setkávám s tím, že se lidé uzavírají do sebe a opevňují se, staví se nové barikády, a někteří z nás se téměř vzdávají. Ano přichází to z vnějšku, ale nepřichází nic jiného, než co je uvnitř mne samotného. Jednám stejně. Kdyby nebylo maličkého společenství nemocných, kteří se za sebe navzájem modlí, kdyby nebylo společenství kolem Kristova stolu, a kdyby nebylo lásky nejbližších, naděje by zmizela z dosahu mých očí úplně.

Jsme vskutku padlí andělé, ale stále anděly jsme. Možná jsme, jak kdosi řekl, jen anděly s jedním křídlem a tak jediná cesta jak znovu vzlétnout, je obejmout se navzájem. V pekle nemožné, na cestě nutné a v nebeském království samozřejmé....

ADVENT NA CELÝ ŽIVOT, VÁNOCE KAŽDÝ DEN

Jestli je advent vskutku tím, že vyházíme bordel a uděláme místo tomu, který přichází, pak všichni zoufale potřebujeme vzdát se i barikád, zamknutých vrat a těžkých závor, ostnatých drátů, nepochopení, svých sobeckých pohledů. Protože, co jiného je odpuštění, než láska, která otevírá těžké černé brány a boří nedobytné hrady. Včera jsem jednu takovou milost poznal. Smířil jsem se s člověkem, který mi přestal důvěřovat a já už nějakou dobu nedůvěřoval jemu. Ukázalo se, že mnoho nedorozumění je jen součástí našich vlastních sobeckých pohledů. Jak je možné, že jsme se objali po deseti minutách? Není právě tohle adventní zázrak? Přišlo světlo tam, kde ještě před deseti minutami byla naprostá tma.

Tak se zdá být advent, vánoce, velikonoce i letnice, velmi dobrým obrazem každého dne, do kterého se probouzíme. Přichází Ježíš, ale my čekáme jiného a místo cest Božích budujeme pevnosti sobectví. Rodí se Kristus a my jsme pokoušeni k tomu, abychom uzdržovali při životě jen své sobectví (za každou cenu).* V našich podvečerech cítíme ticho hrobu, a ve tmách plápolají ohně petrovských zapírání, aby se znovu, každé ráno, objevilo vzkříšení a nová šance vykročit znovu. Dokud neřeknu životu své ano, dokud se něco nenaučím, dokud neuslyším místo zpráv a mailů - hlas Boží, zpěv ptáčků na nebi, vůni větru, záři nového dne - všemu a všem*. 

ODČINIT VINY

Jeden z mých učitelů napsal: "Můžeme přeměnit každý dům na charitativní útulek, zastavět celou zemi nemocnicemi, utrpení člověka však bude trvat tak dlouho, dokud v sobě neobjeví světlo." Ale toto světlo nikdy neobjevím svými silami, a už vůbec ne útěkem od kříže, který mne tak či onak, bude doprovázet do ráje ještě mnoho let nebo dnů, jak je v tajemství Božím vyměřeno. 

Pokouším se tu mluvit o cestě činnosti - karmajoze, jak tomu říkají Indové. O učení, které najdeme i v evangeliu: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne." Vzdát se svého ega a následovat Krista. To je tak obrovská cesta. Ale není to cesta unavených a zachmuřených obličejů, zamaskovaná samoúčelným asktetismem, ale naopak radostí a chutí žít a přijímat sladké i trpké, protože nic na světě není "ne-já". Je to dávání a nečekání odplaty, ale i cesta přijímání a odevzdání.

Pak jsou to tedy viny a hříchy, které nás posílají na duchovní cestu. Ne zbožná gesta, velké fráze, metály za mravní život,  slavnostní recepce, ani hraná pokora a hltání duchovní literatury a zážitkových seminářů. Nic z toho. Spirituální cesta je cestou zdola. Cestou padání, cestou těla, snů a pocitů, cestou sestupu (katabází). Není to cesta do výšin, ale cesta dovnitř, cesta ke sdílení a obejmutí těch nejslabších míst v druhých lidech i v sobě samotných.

Nakonec člověk zjistí, že žádné viny odčiňovat nemůže, a ani o to nejde a snad nikdy ani nešlo. Že spíš člověk musí nejprv své hříchy přijmout a pak poděkovat všem pádům za moudrost, která v nich byla, a přestat lpět na sobě - tedy na svém úspěchu i na svém pádu. Život je dech, jak říká můj přítel a učitel Juraj.

Pokoj a dobro z mirovické poustevny přeje všemu a všem

bratr Filip

>>>

* V půl naší zemské pouti když se vkročí,
já octnul jsem se v tmavém, pustém lese,
neb cesta pravá zmizela mi s očí.
Ten popsati les, ruka má se třese:
tak divoký byl, drsný, v stálém šeru,
že vzpomínka naň nový strach mi nese!

(úvodní zpěv Božské komedie v překladu Jaroslava Vrchlického)

* Na tváři umírajících jsem vlastně vždycky pozoroval jak se nakonec pevnosti drolí a slabost dovoluje životu být dobrým, ať byl jakýkoliv...

* Včetně těch, které teď považuju za nepřátele a nedovedu je vystát.