Pane, kdo jsem?

Pokaždé, když se ráno pomodlím, položím tuto otázku. Jen díky meditaci a tichu se dozvídám, že jsem Jeho dítětem. Ale stačí tak málo, a za pár chvil na to zapomínám. Rána jsou tím darem, kdy jsou odpovědi prosté stejně tak, jako zpěv ptáčků, které dne vyslovili jméno muže, kterým jim věnoval i svá kázání. Po nich však přichází den, kdy mám být nástrojem pokoje a nikoliv vykonavatelem vlastní práce. Se svatým Františkem vím, že být laskavý je onen dar, kterých se dotkla Ježíšova laskavá ruka. Být laskavý znamená být člověkem. Ale také vím, že jsem pokrytec, egoista a špatný člověk. Snad je to onen kříž následování. Nedávno jsem v knížce "Ponoř se" narazil na podobnou úvahu, kterou si zaznamenal Dietrich Bonhoeffer ve vězení:  

"Kdo jsem tedy? Ten nebo ten? Či jsme snad dneska ten a zítra jsem onen? Jsem obojí naráz? Pokrytec před tváří lidí a před sebou slaboch, nemocný k opovržení? Či co ve mně zbylo, se podobá zbitému vojsku, jež ve zmatku prchá, ač vítězství mělo na dosah ruky? Kdo jsem? Ty otázky samot si ze mne tropí jen smích. Ať už jsem, kdo jsem, však ty mě znáš, ó Bože, jsem Tvůj."