Panenství Mariino

Mariino panenství, její čistota a krása, její něžná láska se kterou říká andělovi své "staniž se mi". Jitřenka, jak říkal Hus, Naše Paní, podle níž je pojmenováno mnoho katedrál. A přece tenkrát, když přítomnost naléhala nejsilněji, nikdo, krom Boha a jí samotné, nevěřil v její panenství, v její čistotu a krásu. Tahle důvěra byla kdesi hluboko. Ani její snoubenec Josef nevěřil, dokud se mu nezjevil Anděl. Žádný romantický zážitek se ale tenkrát nekonal. Mariina cesta je cestou doprovázení, ona se nebojí ani mocných vládců, ani pokrytců, je ochotná jít kamkoliv - i přes popravčí vrch, i do temntoy hrobu. 

Bůh vložil do každého z nás, ať se právě teď cítíme jakkoliv, něco neposkvrněného, něco tak čistého a krásného, že to nemůže nikdy nic zničit. A právě z tohoto místa se může narodit život věčný. 

Můžete se zeptat "jak se to může stát?". Nebudete první, kdo se tak zeptal. Odpověď bude stejná jako tenkrát (Lk 1,35). Abychom to mohli přijmout a důvěřovat, potřebujeme být prostí jako Ona, musíme být chudí duchem. V setkání s Boží mocí neplatí žádná naše zkušenost, ale jen prostá dětská otevřenost - očekávání zázraku.

Když se křesťané v Jeruzalémě v pátém století rozhodli pro slavení dnešního svátku Narození Panny Marie, byla v tom především touha všech po čistostě, která převyšuje všechnu lidskou moudrost a všechny naše ctnosti, které dnes nazýváme morálkou. 

O Marii je opravdu lepší mlčet, o všech jejích tajemstvích a cestách. Ona nepotřebuje naše obdivování. Ona nás doprovází na cestě a pod jejím pláštěm jsme znovu čistí a cítíme bezpečí, kdykoliv jsme ztraceni. Nevede nás k sobě, ale k Němu. 

Básník Václav Renč to vyjadřuje moc krásně: 

Dechnutím Krále Hospodina
květ liliový počne Syna.
A staniž se tak ještě dnes!
Ač Král, Duch Boží, svatá Panno,
vyčkává na tvé ne či ano.
Svobodně vol a odpověz.