Pláč

Ležím v posteli. Dívám se do svíčky. Poslouchám Thomase Newmana. Pláču. Nedá se to zastavit. Hledám něco čím bych utřel slzy z očí. Připadám si trapně.

Sahám po tričku na spaní a utírám si obličej. V jednu chvíli záblesk. Skrze slzy vidím. Dětství, přátele, živé i mrtvé, vidím kocoura Mikeše, kterého jsem jako kluk musel nechat v domě, z něhož jsme se stěhovali pryč.

Přicházejí a odcházejí duše mých přátel. Chci aby to přestalo, abych se necítil tak uboze. Nechci aby to přestalo, protože vím, že skrze slzy vidím. Slzy odpuštění, uzdravení. Slzy.

Dokážu o tom psát, protože upřímně toužím aby to někdo viděl, protože by mě snad mohl přijmout takového jaký jsem. A přitom se neděsím ničeho, jako právě takové chvíle.

Z tabletu slyším "requiem for my friend". Skrze dar slz mohu být na chvíli tím, kým jsem. "Všichni musí být milováni." Horečka. Bude to tou horečkou. Hlavou mi jdou vzpomínky, které stékají právě teď na vousy.

Myslím na lidi, své přátele, a obviňuji sebe i Boha. V duchu řvu "jak jsi mohl, proč jsi to dopustil". Phillip Glass. Taxikář. Slzy mi připomínají Boha, který řekne. "Ne vy. Miluji vás tolik, že raději umřu já sám. Raději zemřu, protože miluji každého z vás." A není větší lásky, než toho, ve kterého už nikdo nedoufá.

Ros měla pravdu. Žije v nás anděl, který pláče kvůli světlu, které nevidíme.