počátek

25.09.2020

Kde tedy začít? Kde začít, když na mně doléhá smutek a úzkost svírá mé srdce?

Potřebujeme jenom trochou světla a uvidíme "že vše je dobré tak, jak to je." (kniha Genesis). Podobně mluví i sv. Jan "To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila." Nebo Ježíšovým hlasem:

 Pořád ještě nemáte víru? (Mk 4,40)

A proto bych moc rád dnes spolu s vámi uvažoval o novém začátku. O změně, chcete-li.

Tak nějak vypadá můj život právě teď. V určitém ohledu je pustý a prázdný. Nad propastnou tůní se vznáší Duch Boží. Přicházím na místo, které se na mapách označuje jako terra incognita - neznámá země. Není ani špatná, ani dobrá. Prostě tu je. Strach je daný právě tím, že máme vstoupit jinam, tam kde to neznáme, kde nic neznamená naše minulost. Je to strach z hlubokých tůní a tmy. Je zde úzká brána, velmi podobná té, ze které jsme vstoupili do tohoto světa. Je to lůno a nový počátek, teologové jej označují jako znovuzrození. Popravdě pociťuji nyní Boha jako něco velmi ženského a hlubokého, tajemného a neprostupného.

znovuzrození

V rozhovoru s Nikodémem Ježíš říká, co jsme slyšeli asi mnohokrát: "Ježíš mu odpověděl: 

Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.

Znovuzrození není přechod do jiné lepší církve, k lepšímu náboženství, k lepšímu sexuálnímu protějšku, do lepší práce, není to ani poznání tajných technik, nějaký zážitek. Není to nic z toho, co se nám lacino nabízí, a my po tom zoufale chňapeme.

Zrození je dar. Pochází z Vody a Ducha (z hlubiny nevědomí). My si život nekoupili, ani si ho nezasloužili nějakým dobrým chováním v nebi. Život není ani trest, který si musíme odpykat (jak dlouho jsem tomuto věřil). Je to dar, který byl darován, a který se obnovuje každé ráno, každou vteřinu, každým nádechem. Milost. Radost z radosti, žádný další důvod v tom není. V téhle chvíli znovuzrození, v nějž doufám, je to vlastně jen obyčejné svlékání hadrů, o kterých jsem si myslel, že jsme to já. Je to poznávání falešného já, o čemž často mluvil Thomas Merton a Richard Rohr.

odevzdání

V katedrále Chartres, kde jsem nedávno byl, je labyrint. V jeho středu jsem odevzdal poslední touhu svého ega. A tou je ovládat svůj život. Řídit ho podle svých přání. S tím jsem tam ale musel zanechat i své hříchy. A to je opravdu těžké. Je to falešná identita, na které lpím. Už dávno vím, že nechci být nějakým úspěchem, vím o tom, jak moc falešné identity skrývají církevní funkce, a tak podobně.

To, co na sobě odsuzuji a nenávidím je mé tělo, chyby a minulost. A to je přesně ten moment, kdy vím, že jsem na tom ulpěl a vytvořil si z toho falešné bytí (živobytíčko). Pak se člověk vskutku cítí sám, opuštěný Bohem, nepřijatý a nepochopený blízkými lidmi a zavrhovaný sebou i Bohem.

Na duchovní cestě však nejvíc záleží na chudobě, na odevzdání. Není to zisk, ale nejspíš celý zástup ztrát, které je třeba odepsat (neupínat se na ně) a dokonce z nich mít radost.

prostota

Nový začátek je prostý. Naše modlitby, mše, svíčky, které zapalujeme doma nebo na hřbitovech? Naše cvičení, běhání, zdravé jídlo nebo sexualita? Co to je, pokud to není láska? Touha po objetí, často bolestná touha po obyčejném dotyku beze slov, po lidském teple. To je podle mne láska a touha po ní je takto zcela přirozená a krásná.

Moc se mi líbí mluvit o Lásce jako slovese. O Bohu, o církvi, i o našem pravém Já, kterým jsme od počátku početí, přes narození a jsme jím až do této chvíle, bez přestání. Láska je totiž pak nejen možná, ale ona se uskutečňuje, ona v nás proudí a vane kolem nás jako přicházející podzim, jako voňavá noční obloha, jako déšť, jako noc i den. Právě tady se musíme "narodit znovu."

Pokušení vybudovat si vlastní nebe, vlastní správnou cestu, tvrdě na tom makat a zasloužit si to? Vždyť je to opravdu jenom myšlení veksláka a lichváře. Nesejde na tom, pokud si včas uvědomíme, že láska je naší podstatou. Z ní pochází toto tělo, které máme, místo, které se má stát obyčejným přijetím.

na tenkém ledě

Nejistotu vnímáme asi všichni primárně jako ohrožení. Je nám z ní úzko, na zvracení, nemůžeme popadnout dech, nemůžeme spát. A my ohrožení doopravdy jsme. Jako jednotlivci, jako církve, jako společnost. Ohrožuje nás život v celé jeho hloubce. Ohrožuje nás láska. Jsme v nebezpečí, že se zamilujeme, že budeme jiní, než jak jsme si to naplánovali, určili a slíbili. Ohrožuje nás často i Ježíš, když stále volá "Pojď za mnou. Následuj mě. Něco ti chci ukázat, něco tě naučit." A my na to, že "Všechno už vím a rád o tom v neděli popřemýšlím, ale ve skutečnosti nechci nic měnit."  

Nejistotu vnímáme asi všichni primárně jako ohrožení. Je nám z ní úzko, na zvracení, nemůžeme popadnout dech, nemůžeme spát. A my ohrožení doopravdy jsme. Jako jednotlivci, jako církve, jako společnost. Ohrožuje nás život v celé jeho hloubce. Ohrožuje nás láska. Jsme v nebezpečí, že se zamilujeme, že budeme jiní, než jak jsme si to naplánovali, určili a slíbili. Ohrožuje nás často i Ježíš, když stále volá "Pojď za mnou. Následuj mě. Něco ti chci ukázat, něco tě naučit." A my na to, že "Všechno už vím a rád o tom v neděli popřemýšlím, ale ve skutečnosti nechci nic měnit."

Podívejte se někdy na ilustraci Gustava Dorého. Nejhlubší Peklo připodobnil Dante zamrzlému moři. Zde v Kókytu se slévají všechny řeky života a zamrzají. Je to neprostupný a pevný led. Trochu jiná představa pekla, než jak jí známe z pohádek.

V čase krize se nám může zdát, že jsme se ocitli na velmi tenkém ledě. Peklo totiž taje přímo pod našima nohama. Kdybychom se tímto způsobem dovedli podívat na naše selhání a traumata, snad bychom pochopili, že nebezpečí a nejistota je Milost. Pokud u našich ran zůstaneme, naše srdce nakonec zmrzne docela. A to je smrt, to je konec. Pokud v tenkém ledě rozeznáme dárek od andělů, pak je to Milost.

Možná proto, že to nemá co dělat se světem zásluh, se kterým se loučím. Nebe není bordel, kde si koupíte hodinu nebo dvě týdně, a pak si zase jdete po svém. Je to láska bez přestání. Z tohoto místa k nám mluví mystici: 

"Ničím se neznepokojuj, ničím se nermuť, všechno pomíjí, Bůh se ale nemění. Máš-li v srdci Boha, nic ti nechybí, jeho láska stačí." (Terezie z Avily)

pojďme spolu "prohrát"

Řeknu to jinak. Jak zabránit životu? Nejlépe se od něj odříznout. Zahlťte se prací, pocitem sebedůležitosti, v druhých lidech začněte vidět věřící, klienty, voliče, pacienty, ve svých dětech figurky, které vám nahrazují pocity selhání a ve svých partnerech lepší verzi svých matek nebo otců. Tak zabráníte životu, aby proudil. Ale dřív nebo později přijde Milost a všechno se rozpadne na kousky.

Chvíli můžeme vyhrávat, chvíli můžeme být nahoře, ale vítěz je vždycky sám, jak napsal Paolo Coelho. Vítězství je samota. Vítězství a úspěch není nic špatného a zlého. Jen to zkrátka nestačí. Říkám vám užívejte si každou chvíli, kdy se Vám něco povede. Ale nezapomeňme na to, co prožil i sv. Pavel "bez lásky je mi to k ničemu."

Z určitého úhlu pohledu jsem rád, že stojím na straně poražených. To místo jsem si nevybral, spadl jsem do něj. Je nás tu už dost. Dost na to, abychom mohli být skutečným společenstvím. Třeba dva nebo tři.

neuzavírat se, nestavět přehrady, nechat téct řeku

Papež František napsal ve svém poselství mladým lidem tuto velmi moudrou myšlenku "Pokud ale v sobě živíme strach, máme tendenci uzavírat se do sebe, zabarikádovat se v obraně proti všemu a proti všem a zůstávat jakoby ochrnutí. Je třeba konat! Nikdy se neuzavírat! V Písmu svatém nacházíme ve všech možných obměnách výraz "nebojte se" 365 krát. Je to, jako by Pán chtěl, abychom se každý den roku osvobozovali od strachu."

Strach ze života nám brání žít teď. Co zbývá, jsou často jen prázdné ruce, modlitba vkleče a touha ve vší té zmatenosti a sevření vstát a jít. Třeba na procházku kolem řeky, třeba jen dotýkat se zrnek růžence a vyslovovat jméno Ježíšovo a Mariino.

To, co můžeme udělat, co je v naší moci, je neuzavírat se, přestat utíkat a skrývat se. A taková je i modlitba prázdných rukou.

Jsme milovaní a jsme na počátku.