Poděkování

Večer a kapky deště. Za chvíli usnu. Na posledním nároží své hříšné duše zaslechnu Ježíšův hlas. Zní to jako světlo prastaré pouliční lampy: "Nepolíbils mě, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy." Láska není "co", ale "kde." Je to místo! Znovu tatáž odpověď. Sedím u Ježíšových nohou, jako ta, které bylo mnohé odpuštěno? Jako ta jíž zavrhli a odsoudili dávno před tím než vešla? Ale On jí tak jemně vrátil vše, co poztrácela, včetně těch drobných mincí, které jí vyrvali z rukou. Nebo sedím stále na onom gangrenózním trůnu úspěchů a zvráceného sobectví? Tma a déšť, dary jež právě sevřely kamení, aby jim vrátily tlukot lidského srdce. Bože díky za dnešní den i tuto noc.