Podpora

Potřebujeme své místo ve světě, kde žijeme, potřebujeme přijímat životní egergii. To všechno ale nezískáme sami. K tomu všemu potřebujeme také umět přijímat podporu a podporu dávat.

Vzpomínám si, že jako malého kluka mě nosil táta na svých ramenou, když jsme šli na nějakou dlouhou procházku. Vzpomínám si, jak jsem si užíval ten pohled z výšky, jak jsem byl šťastný, ale také na to, že za chvíli jsem chtěl zase dolů a utíkat dopředu na místa, která jsem před tím z jeho ramen uviděl. Kdybych nevěděl, že někde blízko mě je člověk, který je pro mě oporou, rozbrečel bych se. Ani dnes na tom nejsme jinak.

Je zvláštní, že sami dokážeme být oporou druhým (alespoň někdy), ale mnohem méně dokážeme takovou oporu přijímat. Je v nás strach z dluhu, zavázanosti, strach z toho, že budeme ovládáni někým jiným, že nebudeme svobodní. Strach nás zahání do izolace před světem (přicházíme tím nejen o své místo, ale také o zdroj životní síly.

Svatý Pavel křesťanům v Galácii píše: "Neste břemena jedni druhých, abyste naplnili zákon Kristův." Apoštol ví velmi dobře, že křesťany z nás nedělá veřejně hraná zbožnost, převleky a slavnostní průvody. Křesťan je člověk, který dokáže svobodně dávat i přijímat, ví, že na všechno nestačí sám. To se ale bez důvěry a lásky těžko uskutečňuje.

Margaret Powersová v knize Stopy v písku uvádí krásný příběh: "Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému Pánovi. Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v písku črtají jen jedny šlépěje. A bývalo to právě v těch nejtěžších obdobích mého života. Dlouho mi to nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátila k Pánovi: "Pane, když jsem se vydala následovat Tě, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš ke mně promlouvat. Ale viděla jsem, že v těch nejsmutnějších chvílích mého života se v písku črtaly jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala." On zašeptal: "Dítě moje drahé, Mám tě rád a nikdy tě nenechám samotnou, nikdy, ani když tíha života dolehne a osud tě bude zkoušet. Ty jedny stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z chvil, kdy jsem tě nesl."

---

Místo (9.11.)

Sycení (10.11.)

Podpora (11.11.)

Bezpečí (12.11.)

Hranice (13.11.)

---

Více o tomto psychoterapeutickém přístupu (Pesso-Boyden) naleznete zde.