Podstatná slovesa

Někdy se zdá, že vytváříme jen podstatná jména. < Bůh, já, láska, pravda>. Jména jsou jako sochy. Někdy krásná, jindy nahánějící hrůzu. Život teče po vyprahlých korytech prastarých řek, je jako déšť, který se snáší nad lesem, jako ranní mlha v údolí, sněhulák, kterého jsme postavili, když jsme byli malí, slzy, které nám stečou po tváři. Stále je to děj, sloveso, pohyb, pád vzhůru jak říkají mystici, ponoření v hloubku nebe. Poslední týdny mi ale připadá, že <Bůh, já láska i pravda> jsou víc slovesa, která tvoří jeden nerozdělitelný vesmír. Chci nechat všechna podstatná jména na jejich piedestálech. Nechat je tam, kde je jejich místo. Srdce slavíka tluče stejným rytmem, jako to moje. V něm, stejně jako v myšce na poli, v korunách stromů, tvém srdci, je celý Bůh a tejmství vesmíru.