Pokušení strachu

Toužíme s otevřeným srdcem kráčet duchovní cestou. Jsme věřící, stáváme se členy církví, zapáleně hovoříme o poznání, kterého jsme dosáhli a také se bojíme. Náš strach je poslední překážkou, kterou je nutno "překonat", abychom konečně vyrazili na cestu. Pokud člověk "spí" může se mu zdát třeba i o tom, jak někam jde. Ale dokud se neporobudí, nevstane z postele a nevydá se ven, bude to jen pouhý sen. Obraz spánku a bdělosti je poměrně přiléhavý. Uděláme cokoliv, abychom se nevzbudili. A tak jsou lidé ochotni vyměnit svou víru za ideologii. 

Víra je skutek, jakkoliv třeba nedokonalý, ale ideologie si vystačí sama. Všiměte si, jak zastáváme názory, které nepatří nám. Je to o tolik snažší. Snažší než cítit víru uvnitř. Nic se po nás nechce, jen se musíme zařadit do nějakého zástupu. 

Každý zástup se ale jednoho dne může proměnit v kamenující dav. Pokud v sobě necítím lásku, nejdu po cestě víry a nemám naději, a to nejprve jako stav, a teprve potom jako jakési přesvědčení mysli, pak mi hrozí to, že jednoho dne vezmu kámen. Vzpomeňte si na ten zástup, který chtěl ukamenovat ženu, která se dopustila cizoložství: "Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostře a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice.V  zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" (Jan 8,3-5). Vidíte to také? Představitelé církve přijdou k Ježíšovi, aby ho pokoušeli jako ďábel na poušti (Marek 4,1-13). Zjevně nic nového. Náboženské autority, které sami sebe vnímají jako spravedlivé a dobré lidi. Mají strach se probudit, protože potom by zmizela veškerá jejich moc a nadvláda. Nechme ale autority spát a podívejme se sami na sebe. Nebojme se otázek, které před námi stojí:

Kde všude je ve mně strach?

Bojím se, že mě lidé odmítnou, když zjistí jaký je můj otec nebo matka?

Bojím se, že selžu?

Bojím se, že spadnou mé masky jak říká Jung, nebo profily, jak by se řeklo dnes?

Otázkami to ale nemá skončit. Ani odpovědí, že je ve mně strach. Ježíš těm nejmenším (lidem, které strach zničil - nemocným, zraněným, hříšným a dokonce i mrtvým) dává novou naději. Každému říká své "neboj se, já jsem s tebou". Když otevřeme oči a probudíme se ze snu o nadvládě (mužské pokušení) a ovládání (ženské pokušení), pak se před námi otevře země míru a pokoje. Vím to jistě. Na tomto místě jsem už několikrát byl (a pak se znovu mnohokrát ztratil). 

Nyní, když píšu tyto řádky, je noc. Sedím ve své poustevně a uvažuji o všem, co jsem poslední měsíce prožil. Jsou tu se mnou mé hříchy, ale je tu také cítit posvátná vůně růží. Tolik krásných lidí jsem potkal, tolik modliteb jsem s nimi vnitřně prožil, tolik nádherných darů. Právě teď vím, že zažívám Boží milosrdenství.