Polní nemocnice

Jak prý vidím církev? Zeptala se mě nedávno jedna novinářka. Vidím ji stejně jako bratr František. Nemusím vymýšlet nic originálního. Není na tom ani nic složitého. Stačí si přečíst Evagelia! Všichni procházíme krizemi, pády i traumaty. Všichni potřebujeme ošetřit místa, kde krvácíme a nedostává se nám základních věcí.
Někdo možná stále vidí tu triumfální církev, nebo národní, která se vyhřívá po boku potenátů. Ale to je myslím blbost. Ze zkušenosti zpovědníka a člověka, který doprovází umírající a jejich rodiny, který mluví s lidmi na okraji, a jistě i z vlastní zkušenosti hříšníka, můžu klidně zopakovat slova papeže Františka (díky za ně!):
"Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě. Je zbytečné ptát se těžce zraněného, zda má zvýšenou hladinu cholesterolu či cukru! Je třeba léčit jeho rány. Potom můžeme mluvit o všem ostatním. Hojit zranění, hojit rány... A je třeba začít zezdola".
Nedávno mi vyprávěla kamarádka o jisté řádové sestřičce, která pracuje v hospici. Asistuje u terminálně nemocných. Například na balkoně jednoho hospice pomáhá těm, kterým už dochází dech, ale chtěli by si v poslední dny svého života zakouřit. A tak jí někteří mohou spatřit jak drží v ruce jednu, nebo dokonce dvě, cigarety a pomáhá jim ji "rozkouřit".
Ano. Církev tu není od toho, aby měnila druhé k lepšímu, jak by si snad ráda nalhávala ve své "samospasitelnosti", ale aby pomáhala nést kříže i všední těžkosti a ještě přidala trochu humoru. To vážně není málo. Bůh obrací, ne my, služebníci a služebnice Pána. My nejsme lepší. Jsme stejní. Jen známe sílu modlitby. Nic víc.
Když jde o život, o základní funkce, je třeba udělat všechno, co jen lze, pro záchranu života. A v tu chvíli opravdu není podstatné, zda má zraněný špatně uvázanou kravatu, nebo si svá zranění způsobil přílišnou neopatrností.