Pomalu a potichu

V dnešním evangelním čtení je napsáno: "S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak." (celá pasáž je v Markovi 4, 26-34). Můžeme se například domnívat, že hlubokou meditací, niterně prožitou modlitbou, návštěvou exercicií a přečtením hlubokých duchovních spisů, rosteme, zatímco, v obyčejném životě, dokonce v našich nejhlubších krizích, uvadáme. Ale s Božím královstvím je to jinak. Roste, aniž bychom to postřehli.

Asi nejlepším způsobem jak tohle rozpoznat je tiché dívání se, rozhlížení. Tereza z Kalkaty říkala svým posluchačům: "Musíme si navyknout utišit myšlení, oči, jazyk, ducha. Bůh je přítelem ticha. Boha musíme najít, nikdy však Ho nenajdeme v hluku a v agilnosti, v rozptýleném spěchání. Podívejte se na přírodu, v jakém hlubokém tichu roste strom, květina, tráva - jak tiše vycházejí a zapadají hvězdy, měsíc, slunce!"

Jsme naučeni získávat všechno hned. Žijeme v kultuře zaměřené na výkony. Zdá se nám, že Bůh mlčí, že se nic neděje, nic se nemění, stále stejná šeď. Posuzujeme svůj život měřítkem úspěchů jiných. Denně se potýkáme s hlukem světa, naše mysl vytváří desítky scénářů, stále něco posuzujeme. A ticho je tím nejprostším způsobem jak uvidět.