Ponořeni v blízkost

Spatřuji naději tam, kde zůstává Ježíšova praxe chůze, společného jídla, mazání olejem, umývání nohou, pláče s plačícími, praxi soucitu, a denní modlitby.  

Obnovujeme se zdola, tak jako každý člověk nebo strom. Kde sejdou se dva nebo tři. Nikoliv hierarchií zástupů, ale ženami a muži z masa a krve, v nichž hoří dech přijetí, smíření a lásky.

Potkávám často onen ústav běsu ze skutečných ran Kristových schoulených až do klína. 

Existuje naděje. Takovou, kterou prožívám/e nyní. Mluvím o naději zvednutých železných závor strnulých vrat. Dovolme srdcím našim nechvět a neděsit se těla. Neboť to je křesťanská cesta, k níž jsou povoláni všichni zcela přirozeně.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. *

(Jan 1,14)

Pokud vám církev přijde s tváří v dlaních zhořklosti, pak vstupte do kostela, nebo jen na břeh řeky, a pomozte jí rozevřít. Aby se znovu stala Společenstvím a nikoliv pouhou institucí.