Ponořeni v tajemství Ducha Kristova

Vánoce se přiblížily ke svému vrcholu. Svátkem Ponoření Páně, ale cesta pokračuje. Ekumenický překlad Bible se dopouští menšího zmatku, když mluví o Ježíšově křtu. A liturgický kalendář, lekcionáře i další tuto chybu stále opakují. Ježíš se však ponořil, vstoupil do vod plných hříchu, do našich vod.

Denně zakoušíme hlubiny života. Sevřeni úzkostí popadáme dech, jindy unášeni vánkem radosti. Tak se i na našem životě naplňuje Janovo proroctví.

Jsme ponořováni do Ducha Kristova, abychom mohli kráčet i do těch nejvzdálenějších míst v našem srdci, k tomu nejslabšímu a zraněnému, co často popíráme, bojíme se toho a maskujeme pod svaly, taláry, řetězy, skvostné obleky.

Vstupujeme do ohně lásky, ve kterém má být spáleno vše, co nejsme my, naše ego, naše pozice, naše zásluhy, naše tituly, vše, na čem si právě nyní tolik zakládáme. Jsme ponořováni do tajemství většího, než jsme si schopni představit. I my jsme ponořováni.

Jan od Kříže říká: "A tak je třeba sestoupit do hlubin Kristových a jako v bohatém dole tam kopat, neboť jsou tam uloženy hojné a drahocenné poklady. A můžeš dolovat sebehlouběji, nikdy nedojdeš konce a nevyčerpáš všechno, naopak na všech stranách, v každé štole nalezneš nové žíly s novým bohatstvím."

Do tohoto tajemství je stále ponořována i naše církev. Církev, která není jen pouhou institucí, ale místem, kde se protíná vše Božské a lidské. Jak říkáme v liturgii: "sladké i trpké, příjemné i odporné".

Čím dál víc se ukazuje, že jsme v Božích rukou, že nás vede On. Nikoliv pouhé rozumování a hlasování. Jinak bychom tu už dávno nebyli. Proto jsem za naši církev tak vděčný, neboť v ní můžeme zažívat laskavost a milosrdenství právě skrze princip svobody svědomí. Svobody, která pramení přímo z probodeného boku Ježíšova. Nic není nad ním a jeho Evangeliem. Zažíváme možná mnohá zklamání, bolesti, sevření i slzy, ale toto všechno přece prožíval i Ježíš, a prožívá to s námi.

Jak už jsem řekl, jsme ponořováni do největšího tajemství v celém vesmíru. Tajemství, které říká, že jsme milovaní.

Tak jako tenkrát, i k nám doléhá hlas:

Ty jsi má milovaná dcera, ať už jsi prožila cokoliv, ať už se cítíš ponížena, potřísněna špínou světa, zraněna ve vztazích, stále jsi má milovaná dcera, a budeš jí navždy.

A ty jsi můj milovaný syn, i když je tvé ego nafouklé tím, co právě děláš, i když si myslíš, že všechno zvládneš svou výmluvností a pomocí svých paragrafů. Jsi můj milovaný syn, chlapče. Nikdy tě nepřestanu vyhlížet, až se budeš vracet.

Od chvíle, kdy si uvědomíme, že jsme milovaní, navzdory tomu, jak jednáme, skrze naše malé i velké kříže, už nemáme na výběr. Naším posláním se stalo jít k zatraceným, ovazovat rány tohoto světa, těšit zarmoucené, objímat a stírat slzy světa. Už se nemůžeme dívat shora, ale stojíme dole, spolu s ostatními.

Zdá se, že úkolem církve je také naučit se létat, a učit to i ostatní. Potřebujeme pochopit mystický význam pádu.

Z kdysi milionové církve je dnes maličké společenství. Tam, kde jsme neopustili Krista, tam je také ona milost, kterou máme zakoušet.

Mnohem lépe to, co se vám pokouším sdělit, vystihl lutheránský mystik Dietrich Bonhoeffer: "Pro církev není nic horšího, než se dobře a pevně zabydlet. Nic horšího pro duchovní společenství, než být dobře zaopatřen. Nic horšího, než snadný přístup k penězům, když se může spokojeně říci: "Vše běží jako po másle." Úpadek náboženských řádových společenství začal vždy toho dne, kdy vlastnily velkolepě prosperující kláštery s mnoha pozemky, polnostmi a lesy, a k tomu uznání světa. Tehdy ztuhl život v jejich žilách a nastal rozpad. Neexistuje církev bez boje a slz, její cestou je křížová cesta s trnovou korunou. Překážky musí být, utrpení je vzpruhou církve. Neexistuje církev bez bolesti, neexistuje evangelium bez chudoby."

Pád nemusí skutečně znamenat konec. Sám o sobě může být chvílí, ze které se nejvíc naučíme. Mnohem víc, než z chvilek, kdy nás oslavují a obdivují. Richard Rohr uvádí krásný příměr:

Orlí hnízda bývají na vysokých skalních útesech. Orlí mláďata jsou navyklá, že dostávají potravu od "maminky" a "tatínka", kteří ji pravidelně přinášejí. Jednoho dne však matka nebo otec jednoduše přiletí, vystrčí mláďata z hnízda a ona začnou z útesu padat. Útes je dost vysoký, ale rodiče nechávají vřeštící a štěbetající mláďata padat, a když už téměř dopadnou na zem, otec je úžasným způsobem zespodu zachytí. Pak je znovu a znovu pouští, dokud se nenaučí létat.

Svátek Ponoření Páně nám připomíná Jana Baptistu, který se nepostavil na místo Spasitele, i když mohl, a měl k tomu nejlepší podmínky, ale ukázal k muži jménem Ježíš, k tomu, jemuž není hoden ani rozvázat řemínky u opánků.

Takovou církev si přeji, církev, která si nevystačí se svými pravdičkami, protože je ponořována do Pravdy celé a učí se tak letět.

Amen

---

Kázání k 99. výročí CČSH, v předvečer svátku Ponoření Páně

"Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil."

Lk 3,15-22