Před cestičkou

Tam před cestičkou, na kterou ani nedohlédnu, tou, která vede k Božímu království, procházíme všichni starým sadem uschlých jabloní, kde pláčeme a hledáme někoho, kdo by nás objal, a moc si přejeme najít aspoň to poslední, jedno jedinné jablko, které by dalo znamení, že ještě máme naději. Je to zvláštní sen, tolikrát se opakuje. Pak se ty suché stromy začnou hýbat. Jedna jabloň se otáčí k druhé a ty pozoruješ, že jednou jabloní jsi Ty sám. A další suchý stromky, to byly od začátku tvoji přátelé. A pak se začnou větve naklánět k sobě, proplétat se a objímat. Čím víc to chápou, tím víc se objímají. Že žádná cestička vlastně nikdy nebyla. Ani milimetr nikdy nedělil člověka od Božího království. Rozdělovalo nás od začátku jenom to, že jsme se tak nedovedli dívat.