Přijmout, že v nás někdo věří ..

11.02.2020

Zdá se, že to nejkrásnější a nejcennější, co můžeme udělat pro někoho blízkého, není něco mu dát, ale něco přijmout. Umíme si věci sehnat, koupit a obstarat, půjčit si na ně nebo je někde najít, ale neumíme přijímat. Stejné je to s Bohem. Umíme přijmout svátosti, ale bojíme se pustit do srdce to, co působí. 

Povím to ještě jinak. Říkáme, že věříme v Boha. Ok. Ale přijímáme skutečnost, že Bůh věří v nás? Že se k nám často modlí sám v prázdném "kostele", jak je to pěkně v Zapomenutém světle: "člověče jsi-li, zjev se mi". Možná se Bohu zjevují přízraky (biskupové, ekonomové, učitelky nebo spisovatelky, političky, bezdomovci, lhostejno s jakou nálepkou se identifikujeme). Ale člověk? Lidskost, která přijímá i to nejslabší ze sebe a druhých lidí? 
Pokoj a dobro.