Přípravy na neděli 10. června 2018

Nazí před láskou

Bůh se ptá Adama: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý?". Adam a Eva se ukryli a oblékli si fíkový list, poté jim Bůh podal kožené suknice. Hebrejské slovo "beged" (oděv) v sobě nese dva významy (být pokrytý a zároveň být pokrytecký a nevěrný). Nahota je tedy spojena s pravdou o nás. Narodili jsme se nazí, naše nahota je pravda o nás, která říká nejen, že jsme zranitelní, ale také také, že přirozeností je důvěra prožívaná v těle.

Staré řecké slovo "aletheia" nám pomůže lépe porozumět. Jeho významem je odkrytost věcí a lidí. Pravda není ani trochu rozhodnutím pro "správný" názor, ale je skutečností sama o sobě, zjevuje se v přítomnosti, není zásluhou, ale je také darem, nebo chcete-li dokonce návratem do ráje. Pravda totiž nesoudí ani neodsuzuje, nevysmívá se, neponižuje (tyto pocity jsou úzce spojeny s nahotou).

Svou nahotu prožíváme i ve svátostech. Nejvíce si ji uvědomujeme v našem křtu, biřmování, manželství a kněžství. Na těchto rovinách prožíváme tyto svátosti ne jako jednu událost, která se odhrála či odehraje, ale jako přítomnost, která nás nestále vtahuje do reality a hlubiny víry. V knize Ponoř se, kterou v této souvislosti doporučuji, její autor Timothy Radcliffe, cituje celou řadu autorů. V kapitole Svlečení pak odkazuje na myšlenku Samuela Wellse:

"Oblečení neposkytuje pouze teplo, ale také kapsy - místo pro důležité věci našich životů, známky naší nezávislosti: peněženku, diář, klíče, kapesník, make-up, antikoncepci, mobilní telefon. Ve chlévě a na dřevě kříže Kristus tuto útěchu, kterou poskytuje oblečení, a tyto nezbytnosti nezávislého života neměl. Když kandidát svléká své tělo pro křest, přichází před tvář Boží, stojí tváří v tvář vlastní křehké nahotě, uvědomuje si všechny lži, které sobě o svém tělě vykládáme. Nemá žádné šaty, které by mu umožnily vypadat lépe, než právě vypadá. Nemá kapsy, v nichž by si schovával tajemství nebo nezbytnosti."

Trauma z nahoty

Řekové rozuměli slovu "trauma" ve smyslu "otevřené rány". Ránu je možné schovat, ale nedochází-li pod obvazem k hojení, pak je bolest na tomto místě obzvlášť silná. Dokonce tak, že zraněný se odmítá na toto místo podívat, nebo jej ukázat lékařům. Pacient se může za svou ránu dokonce stydět. Trauma se týká samozřejmě těla i duše.

V psychické rovině se o traumatu mluví jako o situaci prožité bezmoci, neschopnosti cokoliv dělat, pocitu absolutního osamocení. Událost, která se stala zdrojem psychického traumatu bývá nejčastěji z okruhu: úmrtí v rodině, rozpadu vztahů, těžkého úrazu, šikany, zážitku války, etc.. Mezi nejhorší zdroje pak psychologové řadí znásilnění. Podstatou terapie psychického traumatu je návrat důvěry v život.

Uzdravení z traumatu se skutečně neobejde bez dobré psychoterapie! Věřící člověk by neměl spoléhat jen na vlastní modlitbu, ale také na pomoc druhého člověka. Ježíš nekoná jen v kostele, ale v celém našem životě, včetně léků a práce tereapeuta.

Pomoc člověku s traumatem rozhodně není ukájení vlastní zvědavosti. Chce to roky tréninku a především zvládnutou vlastní životní zkušenost. Dovolím si zde odcitovat z článku, který najdete na stránkách www.hagioterapie.cz:

Zásady práce s traumatem shrnuje Peter Levine v obrazu starořecké báje o Perseovi a Medúze. V něm se hovoří, že kdokoliv, kdo se Medúze přímo podíval do očí, ihned se změnil v kámen. "To je případ traumatu", říká Levine. "Když se pokoušíme konfrontovat s traumatem tváří v tvář, bude dále pokračovat v tom, co dělal dosud - strachy nás znehybní." A pak Levine dodává: "Před tím, než Perseus šel porazit Medúzu, varovala ho Athéna, aby se na ni nedíval přímo. Respektoval moudrost bohyně, použil svůj štít, který odrážel její podobu, a tak jí mohl useknout hlavu. Podobně ani my nemůžeme porazit trauma přímou konfrontací, ale prací s jeho obrazem zrcadlícím se v našich instinktivních reakcích."

Křesťan může pomoci především v těchto oblastech:

  • odvahou zvládat své vlastní trauma
  • vytrvalou modlitbou
  • časem, který druhým dáme
  • laskavou přítomností

Démonické síly

Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát.

Popřeme-li existenci démonických sil, pak je odešleme do světa nevědomí. Tam mohou v klidu růst a sílit, až začnou prostřednictvím nemocí, úzkostí a zlých snů vylézat na porvrch.

Slovo démon / starořec. daímōn / v půdovním významu označovalo "nižší božstvo". Později získalo toto slovo význam "nečistého ducha". Slovo satan / hebr. šátán/ má význam "žalobce" nebo "ten, který rozděluje". Satan byl zamilovaný sám do sebe a nedokázal snést fakt, že si Bůh vyvolil člověka, jako svůj obraz, jako místo veškeré důstojnosti a lásky. To vše chtěl jen pro sebe. 

Ježíš je dnes v evangeliu označen jako "belzebul" (z hebr. ba'al zevuv - "pán démonů"), což je ekvivalent pro jiná označení, která dobře známe (Lucifer, Satan). Ježíš o Satanovi a démonech mluví přímo, nemá strach, protože zná podstatu démonických sil.  Nemá ani strach z toho, jak jej vidí "zbožní". On už zná jejich pokrytectví a překrucování, nálepkování a snahu vyhnout se vlastním slabostem. "Zbožní" se vždy rádi zahalují do autority, která jim nenáleží. "Zbožným" schází pokora a tichá modlitba, nejsou v kontaktu ani s Bohem, ani se svým okolím. Zkrátka vystačí si sami se sebou. 

Anselm Grün vysvětluje pojem "démon" současným jazykem jako: "nutkání, utkvělé představy, komplexy, emocionální zmatek, citová blokace, neschopnost jasného úsudku či vnitřní rozpolcenost."

O tom, kdo vládne dnešnímu světu nemůže být pochyb. Stačí chvíli poslouchat nějakého politika a démonické síly se hned projeví: křik, skrývání, vyvolávání pocitů strachu a viny, neustálé sebeobhajování, bohorovnost, urážení, překrucování, neschopnost převzít odpovědnost.

Křesťané ale věří, že vedle tohoto "království světa" je tu i "Boží království", které je stále tajemně přítomné a každý do něj může vstoupit. 

Pouštní otcové věděli, že démonické síly jsou v každém z nás. Přestali hledat všude kolem a skrze ticho a poušť nahlédli do vlastního nitra. Neboť jen to co je viděno není skryté, a je možné s tím něco dělat. Moderní psychologie se po desetiletích usilovné práce dostala vlastně k témuž. Podle psychologů je všechno nevědomé tím, co nás spoutává. Jedna věc ale psychologii schází, a to je víra v Krista, který poté, co si "uvědomíme nevědomé", přijde a vše prostoupí milosrdenstvím. Toto je podle mých nemnohých zkušeností uzdravení celistvé.

Vymítání

Vymítání démonů si asi většina z nás představí na základě hororových snímků. Zapomeňme teď na chvíli na filmové informace o posledlosti a podívejme se na démony mnohem prostším způsobem. Zkusme je vnímat jako na síly, které ve mě mohou probouzet pocity oddělenosti, rozpolcenosti či závislosti. V uzdravení jde vždy o důvěru. Důvěřuji-li Pánu, že jeho moc mne může uzdravit z mé minulosti, pak už přímo čelím útokům temných sil. Důvěra je první krok k uzdravení. Říkám-li svému životu "ano, mohu jít dál", pak se moc sil, které našeptávají kde všude "nejsme hodni", umenšuje a slábne. 

Podobné je to s démony v mezilidských vztazích. Kdykoliv se zřeknu pomluvy druhé člověka, který zcela evidentně zhřešil, ale místo toho si udělám čas na modlitbu za něj, nebo se dokonce odvážím s ním setkat, říkám jasné ne silám zla.

Rodina a démonické síly

"Kdo je má matka a moji bratři?"

Ježíš se "nezachoval hezky", řekne si nejeden čtenář dnešního úryvku. Mariánský katolík bude vnitřně pobouřen. Moralista a obhájce tradiční rodiny taktéž. Takhle se dobrý syn přece nechová. Ježíš však stále mluví o démonických silách (je to součást jednoho vyprávění!), o jejich podstatě, kterou je rozdělení a pocit osamocení! Jeho rodinou jsou všichni lidé, kteří touží po Bohu.

Každý z nás víme, jaké démonické síly se ukrývají v našich rodinách. Jsou to zakázaná témata, o kterých se nemluví. Od domácího násilí, sebevraždu, přes minulost našich předků, kteří si začali s totalitním režimem, až k vyděděným členům rodiny, které jsme vyhnali za zdi našich dobrých mravů.  

Ježíš spatřuje svou rodinu v každém člověku. Druzí jsou jeho sestry a bratři. Přátelé i nepřátelé jsou jeho bližní, které miluje. Zdá se, že obzvláště miluje hříšníky, kteří jsou otevření pro hledání Boha mnohem více, než ti, kteří se domnívají, že už vše našli, mají a opatrují ve svých neposkrvněných dlaních.

Tak rád bych přesvědčil každého, kdo čte tyto řádky, o tom, že před Bohem můžeme stanout nazí a důvěřovat mu. Tak rád bych řekl, že to opravdu stojí za to. Ale tak docela nemůžu. Sám musím neustále zápasit se všemi místy, na které se bojím pohlédnout, za které se hluboce stydím a odmítám je. I v tom je snad kousek zvláštního druhu bratrství a sesterství. Důvěřuji však Božímu času, který sám o sobě léčí a uzdravuje.

Přeji pokojné dny a hodně odvahy.

bratr Filip

Biblické texty na 10. neděli v mezidobí: Gn 3, 9-15 / 2 Kor 4, 13-5, 1 / Mk 3, 20-35


Oznámení na nejbližší setkání:

V neděli 10. června se koná v Mirovicích bohoslužba od 10.h / Libor

V pondělí 11. června bude od 18.h bohoslužba za nemocné spojena s křestní bohoslužbou pod širým nebem. Setkáme se již v 17.h na faře a odtud půjdeme pěšky společně.  / Filip, Lukáš a další / 

Radkin Honzák o emocích: