Putování na konec světa

"Marie, Nazaret a Gabriel: to jest - má duše, srdce mé a nová Boží zvěst. Mé srdce, změní-li se na údolí kvítí, má duše, možno-li ji v řádu panen zříti a dlí v tom údolí. Tu zvěst až přijme, chce-li, pak v jejím duchu Bůh se věčným slovem vtělí." Schefflerů Cherubský poutník je dobrý průvodce, nejen na cesty do zahraničí. Dostal jsem ho vloni, jak se patří od neznámého dárce. Spolu s dalšími poutníky a poutnicemi, současnými i minulými, se už víc než rok snažím dopsat knížku o cestě pouští. Abraham, Mojžíš, Maria s Josefem, Ježíš, Pavel, ti a tisíce dalších jsou poutníci. Ať už vede pěšina kamkoliv, tak jdou, protože důvěřují andělům. Když v nitru uslyšíme hlas, který volá po následování, tak je asi nejlepší doba vydat se na cestu.

Nedělní poledne, Den otců, můžeme vyrazit, prohodím k sobě polohlasem. Táta a dcera, jenom my dva. Ještě jednou prohlédnu batoh, náhradní baterky do foťáku, cestovní Bible, seznam nemocných a pár dalších nezbytností jsou na svém místě. Eliška mi podává kosmetickou taštičku a dva ručníky. Snad máme všechno, ale i kdyby ne, nesejde na tom.

V podvečer už kolem moderního domu, kde kdysi žil Albrecht Dürer, právě kousek odtutd si kupujeme jahody. Čeká nás ještě 2700 kilometrů až na konec světa - k mysu sv. Vincenta.

Na poutní místa Evropy i Čech se vydávám už několik let. Někdy pěšky, autem, někdy letadlem, nikdy ne sám. Na dopravním prostředku nezáleží. Podstatné je mít pár dní nebo týdnů jen na samotnou pouť. Poznat léčivou sílu modlitbami odřených kostelních lavic, klekátek, ohmataných jeskyní a divokých řek, studánek daleko od civilizace, Božích muk či vyčnívajících kopců. A s trochou paradoxu si přiznat, že nikde nejsme tak sami se sebou, jako právě na cestách, daleko od domova. Přiznám se, že nejraději mám místa spojená s Marií. Je na nich cítit vůně růží, nejsou upocená chlapskou rivalitou, zkažená církevní hierarchií a pouhým filosofováním o Bohu. Jsou opravdová, jak jen opravdová je ženská láska ke Kristu. Tahle místa jsou nasycena modlitbami matek za své děti, jsou plná zázraků a otevřenosti, a vždycky (a každý si to může na místě ověřit) jsou to místa, kde Maria ukazuje k Ježíšovi. Zkrátka ženy nemají onu destruktivní touhu ukazovat sami na sebe. Čenstochová, Lurdy, Hostýn, Turzovka ale i desítky malých kapliček v lesích Brd a Šumavy, tam všude je slyšet Mariin hlas: "Udělejte, cokoli vám nařídí."

Noční jízda po dálnici, nebe nad námi je jasné, Mořská hvězda nás vede. Eliška zabalená do spacáku na zadním sedadle spokojeně spí. Podívám se do zpětného zrcátka a nachvíli zestárnu. Vidím jí jak ji jako miminko nesu v nákupním košíku na mirovické faře dolů do kotelny, když je nutno přiložit, jak později prasklo topení farního bytu a všichni tři jsme přežívali v jedné místnosti s přímotopem. Nedaleko Vichy zastavím na odpočívadle. Jaký jsem otec? Otec, který není pořád doma, protože mé poslání má teď přednost? Hlavou mi běží myšlenky, které se uvnitř propojují s pocitem vděčnosti, protože právě teď jsme spolu, já a Eliška, jeden z těch sedmi darů, které mi Bůh v životě dal. Poslední příboj myšlenek a za chvíli příliv spánku.

Probouzíme se do nádherného dne. Už večer na nás čeká hostinský, který připravil malý útulný pokoj nedaleko baziliky sv. Izidora, všechno dle mailové komunikace. Tady v Leonu ještě stihneme bohoslužbu v katedrále a večer na náměstí popíjíme pivo a povídáme si. Tolik toho o ní nevím. Vlastně jenom to, že jí čeká cesta, jako každého z nás. Rady do života už nedávám, a snad mě pokušení radit druhým uchrání Boží milosrdenství i v budoucnu. Jsem si jistý, že tu cestu Eliška zvládne.

Cestou ke kamennému domu, nedaleko za kostelíkem Panny Marie Ochránkyně Poutníků, se ztratíme. "Kde jinde?" ironicky poznamenám, ale nahlas neřeknu nic. Bloudění je vlastně taky dar, člověk pozná nová místa a učí se přitom trpělivosti se sebou i s druhými. A co je na tom ještě lepší, musí se naučit požádat o pomoc. Jsou skoro dvě hodiny ráno a konečně jsme před naším domem. Ráno opouštíme město. Snídáme na parkovišti před benzinkou, kterou vlastní zdejší diecéze, jak hlásá hrdý nápis na dveřích. Trocha kafe, bageta a voda musí stačit. Minimálně v horkém dni ano. Příštích pár dní vstoupíme do bran několika krásných měst. Porto, Lisabon, Setubal, Braga a Faro.

Ve Fátimě se zdržíme. Je to opravdu výjimečné místo. Poutníci z celé Evropy přijíždějí, zapalují svíčky, zpívají na náměstí před bazilikou a uvnitř chrámu se každou chvíli koná mše. Popis tohoto místa ale najdete v mnoha průvodcích. Mnohem podstatnější než zevrubný popis je vzduch, a tady je ve vzduchu hodně modlitby. Hned před venkovním oltářem se mi vybaví tvář Františka Lízny, který odtud putoval do Santiaga de Compostela. Tady začíná mnoho poutníků portugalskou trasu k hrobu apoštola Jakuba. Vstoupím do chrámu. Zabraný do myšlenek usedám do zadní lavice v kostele. Po modlitbě odcházím bočním vhodem směrem do zahrady. Tam se odehraje něco opravdu zvláštního. Přistoupí ke mně stará žena a cosi říká. Za chvíli se vzdává nároku na porozumění a jen tak se usměje. Rukou jenom naznačí, abych se k ní sehnul. Portugalskému "beňsou" porozumím okamžitě, když mi položí ruce na hlavu, chvíli se tiše modlí a nakonec mi udělá křížek na čelo. Naše oči se potkají. Proti síle požehnání se nedá bránit a já se kupodivu nebráním a přijímám to. Mám v očích slzy a ona se jen usměje, dá mi pusu na tvář a mizí, dost možná se potkáme až v Božím království. Tak alespoň tady, prostřednictvím Českého zápasu, děkuji. Opouštíme Fátimu. Eliška řídí. Poslední místo a cíl naší cesty, konec světa, leží neclé tři hodiny směrem na jih. Celou tu cestu oba mlčíme. Já sbírám odvahu vyprávět příběh z Fátimi, a Eliška poslouchá nějaké místní rádio.

Srdcem to pronikne až tady. Sestupujeme po útesu dolů k moři. Kdysi tu bývalo zábradlí, teď už tu čouhají z kamenů jen kusy rezavých tyčí. Sedíme vedle sebe, potichu. Uvědomuju si, že nemám žádnou moc nad svým životem. Jakoby se od drolícího kamení odráželo vědomí, že něco uvnitř je stále spojeno s tajemstvím silnějším než všechno naše vědění a zkušenosti.

Když jsem před lety skončil v nemocnici se zánětem žaludku, později odešel s diagnozou deprese a další části těla postupně vypovídaly službu, vypadalo to jako když se hroutí vysoká věž a její pád už nejde zastavit. A taky nešlo. Bohu díky! V prudkém větru na břehu Atlantiku slyším znovu, že věže musí spadnout, aby bylo konečně vidět na vrcholky hor, na moře a na slunce, které se touží prodrat veškerou temnotou a prostoupit i ty nejmenší stíny. To babylonské věže našich "jáček" vrhají stíny strachu a úzkosti z oddělenosti.

Marco Polo prý řekl, že není-li návratu, je třeba jít dál. Když spadnou naše strážné věže, věže v nichž pevně svíráme svá tajemství a neustále balzamujeme masky (o tom jak moc jsme v pohodě, jak si vystačíme sami, jak jsme tou nebo tou funkcí v církvi), pak se objeví nový svět a v něm lidé jimž se stalo totéž. A právě s nimi můžeme pokračovat v cestě, jít dál, pomáhat si, nesoudit (neboť není žádný z hříchů, který by se netýkal také nás). Je to znova ten svatý průvod ztroskotanců (tak podobný těm, kteří utíkali z Egypta), zástup požehnaný, jejichž zaslíbená země nezná hranic, jejichž chrámem jsou údolí a lesy, ale i dlouhá vyprahlá poušť, lidé jimž už nezbylo nic a tak získali všechno.

Na konci světa je začátek, jak mi po cestě krásně vzkázala esemeskou sestra Jana. Začátek, silný právě vším, co začátky přinášejí, krásné dětskou zvědavostí a otevřeností všem znamením. Jedno z těch znamení vidím právě teď po své levé ruce. Eliška. Beru jí za ruku a obejmu jí. Vydáváme se na novou cestu, jízda pod Boží oblohou směr Písek. Kdo ví jaká tajemství jsou ještě před námi. Jan Scheffler by snad mohl dodat: "Hleď vznést se nad sebe, dál jedná Bůh, a věz: v tvém duchu začala tvá jízda do nebes."

Psáno pro Český zápas 27.7. LP 2018