Probuzení

Často se hned po probuzení snažím vzpomenout na něco dobrého, začít alespoň krátkou modlitbou, najít cokoliv s čím vstanu, cokoliv čistého a krásného. Někdy je to obraz Mariin, jindy vědomí Ježíšovi ochrany, pohled ven z okna, nebo jako dnes jitřní verše Václava Renče: 

Dokud si ústa neosvěžíš

hojivou rosou jména Ježíš,

nedotýkej se slov.

Jsou jedovatá steskem země.

Z vězňova spánku prýští temně

a leptá jejich kov,

že dřív než stanou na jazyku,

rozpadají se v suchém vzlyku

jak úsměv hořkých vdov.

Dokud jsi oči z nočních stínů

nepozved k čelu Mariinu,

i vzpomínek se chraň.

Ty tváře, které v nich se chvějí,

se odbarvují beznadějí

tak jako tvoje skráň,

jak siluety z hloubi sluje.

A pro sen, který pochybuje,

sám v sobě nemáš zbraň.

Až jitřní oheň zasvěcení

jed vidin v dobré víno mění.

A z okna vězňova,

zaostřen neprostupnou mříží,

na dosah modlitby se blíží

ostrůvek domova.

A z hoře tvého mízu saje,

mír studánkový v srdci zraje

a vtéká do slova.