Proč mě pronásleduješ?

23.01.2020

V jedné chvíli mi došlo, že Boha nehledám, ale pronásleduju. Stíhám uvnitř sebe sama to nejslabší, abych to zničil.  Aby nikdo neviděl krvácející rány.  

Připadám si jako Saul, který popisuje tuhle zkušenost takto: "Padl jsem na zem a uslyšel jsem hlas, který mi pravil: 'Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?'" (Sk 22,7) 

"Všechno, co člověk popírá, ho pronásleduje. To, co přijímá, ho transformuje." Věřím, že Jugova myšlenka se dotýká i jeho. Vždyť i on celý život, tak či onak, pronásledoval Boha. Není to jen filosofická úvaha, ale poznání.

V jedné knížce popisuje Mello kněze, který se mu zpovídal. Mello jej požádal, aby vyjádřil ze srdce, co k Bohu cítí. Po chvíli tento kněz vykřikl: "Bože nenávidím tě, protože jsi mi toho tolik vzal, protože jsi mi nic, vůbec nic nedovolil." Tenhle "katarzní" výkřik se může zdát mnohým jako nepatřičný. Mně je ale velmi blízký. Jak tomu knězi, tak i mě, se rozpadá má víra v boha, který by stále hlídal, kde selžeme. A tu a tam se objevuje něco velmi zvláštního. 

Po letech se mi zdají všechny pády cestou do Boží náruče. Snad právě ony neúspěchy je třeba oslavit, prostřít jim stůl a pojíst s nimi. Propustit vězněné na svobodu, navštívit nemocného v cele. Kdo ví...