Proglas: Ticho a tělo
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Mt 23, 27
Většina má raději předstírání, než celistvost ve zranění. Máme strach, jací doopravdy jsme. Máme strach, že jsme selhávající a příliš nedokonalí. Milujeme uniformy a zapouzdřené bubliny, které jsou jen lepší variací fíkových listů. Tak málo nám naše civilizace dává pocítit, že jsme od počátku milovaní a přijatí.
Máme nešťastně za to, že změníme-li image, změníme i sami sebe. Takto se i církev domnívá, že bude církví díky oděvům, liturgiím a lepší teologií s jakou "na to půjde." Chceme zachránit svůj sebeobraz, který však podle Ježíše musí zemřít dřív než zemřeme.
Pravděpodobně to budou nejprv slzy, které nás přivedou k sobě samým. Blízkovýchodní křesťané se dotýkali evangelia vlastním tělem. Věděli, že mazání olejem, dotyk, blízkost, pláč nebo jen styk bosých nohou se zemí, je blíže pravdě, než jakékoliv filosofické nebo teologické odpovědi, které dlí bohužel jen v hlavě. Svatý Efrém Syrský říká: "Dokud jsi neplakal, Boha jsi nepoznal."
Musíme umírat především přemýšlení o Bohu, a rodit se z Boha. Bůh není jen Velký Otec, ale i Velká Matka. Potřebujeme poznat také ženskou tvář Boha, celou pravdu. Tvář, která je tělesná, fyzická a hmatatelná. Nejen volená, ale též vyvolená, požehnaná, vyživující a samozřejmě i erotická.
Vladimír Holan mluví o léčivém tichu: "....Je taková samota, že se jen jedním okem díváš už jen na sůl. Je taková zima, že dusíš holuby a hřeješ si tím svoje křídla. Je taková tíha, že mezi padajícími jsi už spadlý. A je takové ticho, že je musíš vyslovit: a to ty, právě ty!" Kéž bychom naslouchali víc poezii a hudbě, pak bychom zaslechli i pravé ticho, které nemá s mlčením nic společného.
A právě tímto tichem je nutno projít, bez odpovědí, závěrů, usnesení a zápisů. Jsme zváni na cestu ticha, v němž zaslechneme vlastní tělo v objetí rozpornosti života, v místě kde jsme před sebou i Bohem naprosto nazí a není zde, co skrývat. Zde smíme být a jsme bez korektur...
Miluju katolický kýč devatenáctého století. Když se podíváte na obraz Ježíšova nejsvětějšího srdce, zjistíte přesně, kde je i to Vaše duchovní srdce. Pokud se tohoto místa dotknete a lehce zmáčknete, pravděpodobně ucítíte bolest. Je to místo, které mnoho lidí popisuje jako místo úzkosti a sevření...
Příliš rychle spěcháme s odpověďmi bez spojení se srdcem. Potřebujeme mnoho ticha, abychom zaslechli slovo, které se stalo tělem. A Bůh odpočátku věděl, že je to dobré, že právě takhle chce vstoupit do světa.
Pro rádio Proglas Filip Štojdl