Prosba o to nejvíc

Moc vás prosím o podporu pro náš písecký hospic Athelas, i pro jakýkoliv další.
Neprosím vás teď o peníze, ani věci, ale o modlitby a duchovní podporu lidem, kteří mají odvahu udělat něco nesmírně odvážnýho.
Umírání se nevyhne nikomu z nás. Smrt ve stáří nějak akceptujeme, ale utrpení a bolest mladých lidí, teenegerů nebo dětí? V Písku nedávno doprovázeli chlapce, kterému nebylo ani osm let. Od svého založení už takto doprovodili několik mladých lidí. V takové chvíli nemáte, co říct. A přece jsou tu lidé, kteří mají odvahu k postýlce s takovým človíčkem přistoupit. A to je zatraceně velká odvaha.
Chápu, že na takové věci ani nechceme myslet, nechcem je vidět, a možná ani číst.
Naše medicína umí opravdu hodně, ale někde už jí vážně síly nestačí. Smrt medikalizovaná, smrt medializovaná, smrt vytěsněná, ale co smrt přijatá a objatá?
Už roky takovou péči poskytuje ostravský Ondrášek, malejovický tým a nyní se tato péče týká i dalších mobilních hospiců. Když vidím podnikatele se sociální péčí, chce se mi plakat. Protože oni stále jen volají po dotacích a programech. Ale vedle nich jsou malé týmy, čtyř, pěti nebo sedmi sestřiček, malého týmu dobrovolníků, kteří mi píšou a volají a prosí o modlitby. Lásky a zájmu je třeba na prvním místě.
Jsem pevně přesvědčený, že modlitba je rozhodně nejvíc, co můžem pro lidi z hospiců udělat. Oni pak budou mít sílu tohle všechno zvládnout, obejmout rodiče a příbuzné, přátele, poskytnout veškerou duchovní, sociální a zdravotní péči umírajícím.
Lidi z hospiců dokážou fakt hodně. Zastavit nebo velmi zmírnit bolest, dát najíst a napít, umýt člověka, dotknout se mrtvého těla, ale jsou to stále lidé, kteří cítí, pláčou a trápí se s trpícími. Nejsou to stroje, ale lidé.
Díky, že jste dočetli až sem.