Ptali se na život

Jaký to nerozum. Ptát se kněze na život. Pokaždé když odejdou, tak o tom přemýšlím, občas kvůli tomu nemůžu spát, budím se a znovu usínám, nevím co si s tím počít. Desítky lidí týdně přijde, napíše, zavolá. Hledají život, hledají naději, hledají sami sebe, chtějí zpět svou tvář. Kdyby jen tušili, že se ptají člověka, který sám vynakládá spousty energie do téhož problému. Když najdeme čas jeden na druhého, pak je možné ujít kus cesty a jít k tomu, který má odpovědi. Jistě, podle mne je to Ježíš. Jenže ono nestačí jen nalistovat Bibli, nestačí jen přijít do kostela. Tohle všechno je k ničemu, když se společně neodvážíme podívat se do očí a skrze ně pak do srdce. Spatřit Ježíše je možné jedině tam, jedině tam je možné mu naslouchat a rozumět. A v tom je ta potíž. Chce to totiž čas, a ten nikdo z nás podle všech informací nemá. Cítím v tom paradox. Když se v noci probudím a jdu si číst, modlit se, nebo jen fotím venku, chápu, že čas se najednou najde.