Rozcestí identity: Vlastenectví a nacionalismus v Česku

V roce 1347 byla černá smrt zaznamenán v Konstantinopoli a Trapezuntu, tedy ve městech, která měla čilý obchodní styk s asijským východem. S trochou nadsázky, i když bohužel o nic méně tragičtější, se zdá, že infekce tentokrát zasahuje vztahy, sociální skupiny a celé vrstvy naší společnosti. V době, kdy se Evropa – a s ní i Česká republika –potýká s nárůstem nacionalistických tendencí, je nezbytné s maximální vážností rozlišovat mezi dvěma zásadně odlišnými postoji: vlastenectvím, které je zdravým, odpovědným a tvořivým vztahem k vlastní zemi, a nacionalismem, který se jako ideologie opírá o strach, vymezování se vůči druhým, a často vede k násilí, segregaci, nenávisti a manipulaci.

Základní kameny naší svébytnosti

Zatímco vlastenectví vychází z lásky, služby a hlubokého porozumění vlastní kultuře, nacionalismus čerpá sílu z resentimentu, zjednodušujících mýtů a falešného pocitu nadřazenosti. V dnešní době, kdy se informační prostor stává bitevním polem a kdy se zneužívají emoce k polarizaci společnosti, je tento rozdíl důležitější než kdy dřív.

Základem naší identity nemohou být emoce vyvolané lží, strachem a nenávistí. Naše kulturní a duchovní identita stojí na hlubokých kořenech: na křesťanských hodnotách, které kladou důraz na důstojnost každého člověka; na antické filozofii, která nás učí hledat pravdu rozumem a dialogem; a na poznání vlastních dějin, které nám připomínají, že svoboda není samozřejmost a že demokracie je křehká.

Masaryk: Vlastenectví vs. Vlastenčení

Tomáš Masaryk, zakladatel moderního českého státu, důsledně rozlišoval mezi vlastenectvím a jeho pokřivenou: "Vlastenectví je něco jiného než vlastenčení. Vlastenčení je kšeft anebo pohodlná lhostejnost…" Zdůrazňoval, že vlastenec je ten, kdo pracuje pro vlastní národ, nebojí se pravdy, je ochoten nést odpovědnost, a především nekolaboruje s totalitními mocnostmi. Vlastenectví není o mávání vlajkami, ale o každodenní službě a odvaze.

Václav Havel varoval před tímto nebezpečím, když psal o "blbé náladě" a o tom, jak snadno se může demokracie zvrhnout v populismus, pokud ztratí svůj etický základ. Dnes to vidíme v přímém přenosu – na mítincích hnutí, která místo dialogu šíří strach, místo řešení nabízejí viníky, a místo pravdy servírují emoce.

Historik Dušan Třeštík upozorňoval, že nacionalismus vzniká tam, kde chybí porozumění vlastním dějinám. Místo kritického vztahu k minulosti se vytváří mýtus, který následně poslouží jakékoliv ideologii. A právě v tom spočívá jeho nebezpečí – v tom, že místo pravdy nabízí pohodlnou iluzi, tak jako to vidíme dnes a denně na sociálních sítích a v médiích. Současné církve bohužel mlčí, váhají a koketují. Nahlas se odváží promluvit málokdo. Nedivím se proto, že lidé se k institucionálnímu náboženství bojí přiblížit. Je už mnoho let zatíženo kolaborací, ať už v duchu římskokatolické církve za protektorátu, tak v duchu husitské církve v době komunistického režimu. V obou těchto směrech je bohužel stále dostatek bývalých spolupracovníků a bezskrupulózních jedinců, než aby se jednoznačně tyto instituce postavily proti neonacistickým tendencím ve společnosti.

Kulturní a sociální dědictví

Naše identita není dána pouze jazykem, půdou nebo hranicemi. Je výsledkem tisíciletého dialogu mezi vírou, rozumem a zkušeností. Zdravé křesťanství přineslo důraz na důstojnost každého člověka, antická filozofie na rozum a hledání pravdy, a naše dějiny na zkušenost svobody i útlaku. Masaryk to shrnul slovy: "Stát je výtvorem ducha, a proto musí být založen na ideálech pravdy a spravedlnosti."

Informační válka

Dnes čelíme sofistikovaným formám informační války, kterou vedou autoritářské režimy jako Rusko a Čína. Tyto režimy využívají nacionalistické narativy k oslabování důvěry v demokracii, k rozdělování společnosti a k podkopávání hodnot, na nichž stojí svobodný svět. Jejich cílem není jen geopolitický vliv, ale rozklad vnitřní soudržnosti demokratických států. V této situaci je nezbytné, abychom kriticky přemýšleli o tom, co čteme, sdílíme a čemu věříme. Abychom se nenechali vést emocemi, ale hledali pravdu. Abychom se nebáli být vlastenci – ale takovými, jakými byli třeba v tomto textu jmenovaní Masaryk, Havel nebo Třeštík: statečnými, vzdělanými a odpovědnými.

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí

V době, kdy se hranice mezi nimi znovu rozmazávají, je třeba se vracet k myšlenkám těch, kteří věděli, že pravda a láska nejsou slabostí, ale silou. A že budoucnost naší země závisí na tom, zda budeme mít odvahu stát na straně pravdy – i když to nebude pohodlné. Věřím, že hodnoty lásky a pravdy, jakkoliv v současnosti marginalizovány a vysmívány, se v mnoha lidech stále těší úctě a respektu.