Růženec a ženská spiritualita

Modlitba růžence je velmi stará, lidé se na zrncích růžence modlí, aby neztratili rytmus modlitby. Růženec je propojení země a nebe. Je vyrobený ze dřeva, skla, kovu či provázků. Svou obyčejností se podobá kuchyňskému nádobí, krásou připomíná umělecké dílo, ale vždy zůstává jen prostým ukazatelem rytmu. Zkrátka je to modlitba tady a teď.  

Modlitba našich prababiček

Mnoho lidí se domnívá, že růženec je "mariánský" a tudíž pro ně nepřijatelný. Taková představa je ale velmi pochybná. Na zrncích růžence se modlí anglikáni, lutheráni i pravoslavní (například tvz. Ježíšovu modlitbu: "Ježíši Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným"). 

Růženec je svobodný prostor pro modlitbu v rytmu srdce - podobný jako dechové meditace, či křesťanská kontemplace. Růženec není povinnost, ale možnost. Můžeme se vrátit k tajemství krásy našich prababiček, které dnes hodnotíme spíše jako prosté a nevhodné moderní život, a přece v jejich blízkosti cítíme nefalšované sebepřijetí dosažené bez koučů a seminářů, zato uzdravující a nádherné. Pro toho komu je obtížné modlit se k Marii, je možná modlitba s Marií, tedy v jejím duchu: odevzdanosti, laskavosti, trpělivosti, naslouchání.

Způsob jak objevit svou ženskou část

Pro mne je růženec příležitostí prožívat svou ženskou stránku, tedy tu část, kterou by psychologové nazývali "anima". Chci být v kontaktu se svým tělem, které tolik zanedbávám a nemohu vystát. S růžencem pomalu našlapuji na cestě a bosýma nohama se dotýkám země.  Mohu sedět pod křížem a upřít svůj pohled vzhůru, aniž bych musel mít všechno pod dokonalou kontrolou. Prsty se dotýkám zrnek růžence a přitom je svírám pevně i jemně zároveň. 

Kdysi jsem dostal uzlíkový růženec. Místo korálků byly obyčejné uzly. V těch nejtěžších dobách, jsem se modlil právě na něm. Byla to doba, kdy jsem v každém uzlu viděl jednu ze svých nesčetných vin. A pak mi došlo, že smyslem není ty uzly rozplést, ale poznat v nich znamení na cestě. Ty uzly tam mohou zůstat, mohou být, stejně jako mohu být i já s Bohem, který mě miluje, ať už se stalo cokoliv.

Dnes mají jednotlivá zrnka na mém růženci jméno člověka. Jsou to jména blízkých lidí, ale také lidí, které nedovedu přijmout, jména nemocných, osamělých i umírajících. Společně tak jdeme v zástupu hříšníků s Marií ke kříži, který už dávno není znamením smrti, ale místa proměnění. 

Celistvost člověka

Maria je pro mne cestou ke Kristu, neboť ona byla cele člověkem. Žena je vždy celistvé lidství! Ženská duše je od počátku více dotýkána nefalšovanou bolestí i radostí, musí čelit světu, který ji přitahuje, ale také zraňuje. Proti mužskému pojetí, boje o vítězství a zápasu sama se sebou, tu stojí ženský způsob křehkého odevzdání i síly, jež dokáže svým srdcem prostoupit jakoukoliv hranici (třeba i smrt). Aby bylo jasno. Nepomíjím onu temnou ženskou sílu, která jen obviňuje své okolí a dokáže slovem zraňovat. V přítomnosti Panny Marie vidím ženství v jeho plnosti. Ženství, které je si vědomé krásy, neboť objevila sama sebe před Boží tváří. Taková žena je vždy požehnaná mezi ženami, neboť od této chvíle bude uzdravovat už jen pouhou přítomností.

Maria je pro mne průvodkyní spirituality zdola, cestou pozvolnou a každodenní, cestou jež posvěcuje mé slzy, učí mne žít v přítomnosti úzkosti i strachu, aniž bych potřeboval velké a mocné názory, nebo už dávno nepadnoucí brnění svých zásluh a vítězství.