Samara

ilustrační obrázek
ilustrační obrázek

Začínám číst email. Je v němčině, ale psáno je to celkem jednoduše. "Ta žena se jmenovala Samara. Měla děti, manžela a krásný dům, chodila do kostela, měla svůj život. Jednoho dne v její zemi vypukla válka. O pár měsíců později ji unesli. Jejího muže zastřelili a děti také. Dostala se do domu, kde ji a spousty dalších žen věznili. Zratila všechno. Každý den přicházeli vojáci a znásilňovali všechny unesené ženy. Když už to těla těch žen nebyla schopna dál snášet, protože duše se dávno kamsi vytratila, vzali Samaru do nemocnice. Tam jí odebrali orgány, které prodali a její tělo hodili do vybombardované části města."

Daleko odtud se lidé dál zaobírali různými problémy. Někteří řešili divadelní představení, jiní církevní restituce, další se strašně trápili tím, co si o nich myslí druzí lidé, pomluvy, smysl života, seberozvoj.

Dopis napsal jeden z těch, kteří se zachránili útěkem do Evropy. Křesťan, který teď žije v Německu. Píše také, že asi před měsícem potkal na ulici jednoho z těch, kterým patřil dům, kam Samaru zavřeli. Prosí o modlitbu.

Napadalo mě při tom hodně věcí. Hněv... Kde je pravda... Hlupákům stačí nálepky "sluníčkáři", "náckové"..., Naše problémy... Nakonec se rozhodnu pro to nejmenší. Chci Samaře postavit křížek, chci aby se na její jméno nezapomělo. 

Druhá věc, kterou bych rád udělal, je denní praxe. Kdykoliv se začnu pro něco trápit, vzpomenu si na Samaru, abych měl opravdu důvod plakat a opravdu rozeznával podstatné a nepodstatné.