Posledních sedm slov Kristových na kříži

Mít před očima svou vlastní smrtelnost nemusí být deprimující. Sv. Benedikt dokonce svým žákům doporučoval, aby každý den skrze toto cvičení poznávali hodnotu života, svého i bližních, a především, aby poznávali, co je v životě opravdu podstatné. V čase dušiček si tedy udělejme společně chvilku čas, na krátkou úvahu.

"Vás ptám se, vás hřbitovů rezivé kříže jmen v nepaměť odcházejících." Básníci jako Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Vladimír Holan i další jsou i dnes studánkou, která vrací tématům smrti i života svou opravdovost. Básníci uměli vždycky zbavovat svět jeho sklonu k banalitě.

Denně jsme vystaveni zprávám o mrtvých, aniž bychom pak mohli plakat, sledovat filmy o smrti, aniž bychom dostali prostor místo reklamní přestávky, na společné sdílení a vyprávění. Smrt se stala medikalizovanou, medializovanou, odloženou a tak i neosobní věcí za plentou. Občas se nás ale přece jen něco dotkne a vytrhne z tranzu. Třeba když pokládáme květinu u rakve blízkého člověka, nebo když o starobylém svátku zesnulých rozsvěcíme svíčky na hřbitovech. Rytmus ozubených kol je ale rychlejší a hlučnější než tep lidského srdce. A je toho tolik čemu věnujeme svou vnitřní pozornost. Tak znovu zapomínáme a necháme sebou smýkat pryč. Podstatný prožitek smutku se pak mění v depresi a potlačený pláč v úzkost.

Nedávno jsem dočetl knihu holandského kněze a psychologa Henriho Nouwena, Duchovní život jako cesta. Na konci tohoto souboru úvah je jeho příběh. Jednoho rána se vydal za svým posláním. Ledovka ho donutila jít pěšky. Ačkoliv mu to bylo rozmlouváno, nedal si říct. V půli cesty ho srazilo auto. Díky vnitřnímu krvácení utržené sleziny málem zemřel. Na prahu smrti prožil setkání s Ježíšem, ve světle milující a bezpodmínečné přítomnosti. Ucítil ale také velmi silnou spoustanost, která mu nedovolovala zůstat. Všechny každodenní i mimořádné konflikty, zlost, otevřená i skrytá nepřátelství s lidmi, jež znal, nebo jen na okamžik svého života potkal, byly kamenem úrazu. Došlo mu také, jak se jeho vlastní smrt může stát dalším zdrojem pocitů viny a výčitek pro druhé, nebo může být naopak nádherným završením svého putování. Pak by jeho smrt mohla být testamentem laskavosti a přátelskou výzvou k odpouštění a smiřování.

Když mi byly čtyři roky, tak jsem prožil také určitý druh "smrti". Nepamatuji si skoro nic, krom jemného světla a hlubokého přání se na toto místo vrátit. Lékaři mi tehdy pomohli zůstat. Od rodičů se mi dostalo všeho, o to víc jako jedináčkovi, který "málem umřel". Dochází mi až nyní, jak nás duchovní cesta vede k Bohu, a s Bohem, ale druhými lidmi, přáteli i nepřáteli. Každého z nás Bůh připravuje k naplnění poslání, které má každá živá bytost.

Středověkké zvolání "umění umírat je umění žít" zní dnes mnohým velmi podezřele až podivínsky. Uvažovat o své smrti zní téměř nepřípustně. Každý má chtít přece život, užívat si co to jen jde, tak jaká smrt? Dalajlama, svým posluchačům ukazuje smutnou situaci, ve které jsme se ocitli: "Jaký může být mrazivější komentář k modernímu světu než to, že většina lidí umírá nepřipravena na smrt, jako žila nepřipravena na život?" Smrt je v našem světě vskutku přikryta mnoha emocemi, které z ní vytvářejí cosi démonického. Většina pocitů spojená se smrtí je natolik porostoupena vinou a tolikerou bolestí, že snadno zapomeneme na toho, který smrti vzal její poslední slovo. Ten, který přichází, Nazaretský Ježíš, Boží syn, Kristus! To on nám neustále odpovídá na naše modlitby plné strachu a lpění: "nebojte se, já jsem to."

Mnoho autorů se odvolává na sedm posledních Ježíšových slov. Od Haydna, díla doby devotio moderna a desítek mystiků různých dob a míst. V Lukášově evangeliu čteme: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." (Lk 23, 46) Sedm posledních slov je naplněno hlubokým spojením v lásce. Sedm krátkých slov se může stát nejen naší ranní i večerní modlitbou, ale také lékem a terapií pro duši i vztahy s druhými lidmi. Skutečně záleží na každém dni, na každé hodině našeho života. Velice záleží na tom, zda se naší pozůstalostí stanou výčitky a nepřijetí, nepochopení nebo dokonce zavržení. Snad nám ani nedochází, jak jsou dějiny našich rodů po staletí poznamenávány množstvím neodpuštěných hádek a pocitů nedostatečnosti, jež nás izolují od druhých stále víc a víc.

Několikrát jsem toho byl také svědkem, u lůžka umírajícího, kterého obklopila jeho rodina a přátelé, se odehrálo cosi zázračného. V takovém okamžiku se všechno měnilo přímo před očima. Náš život se ve smrti může stát i něčím jiným, než rozsudkem v samotě. Každý z nás může v okamžiku smrti vydat své požehnání a onen "nouwenovský" testamentem laskavosti, která podporuje druhé a ukazuje jim, že jsou ve svém nitru milovanými Božími dětmi.

Jsem přesvědčený o tom, že nejen cigaretový kouř a splodiny fabrik, ale také zápach moci, ovládání i permanentní kontrola nad růstem, otrávil naši mysl natolik, že ztrácíme přehled o tom, co je podstatné a co není.

Listopadový čas, sychravý a pro mnohé příliš smutný, je ale také příležitostí sestoupit z piedestálů a nechat přítomný okamžik, aby sevřel naše dosud živé srdce. Třeba u hrobů těch, kterým jsme ještě neodpustili, nebo je o odpuštění nepožádali. Mnoho odvahy a síly zůstat alespoň chvíli v posvátném a uzdravujícím tichu. Ten, který vstal z mrtvých jde s námi.


Pro listopadové magazínové číslo Českého Zápasu, Filip Štojdl