Sen o smrti

Gustave Doré
Gustave Doré

Budou dušičky. Je to období, kdy občas rád projdu brzkou tmou, fotím a rozsvěcím svíčky. Jsem s těmi, kteří umřeli. Potichu jim vyprávím, ptám se, nebo se jen tak dívám na jejich jméno. Nedávno jsem ve snu procházel pěšinou kolem řeky. Na pramicích pluly duše, některé z nich jsem poznával. Staří přátelé, kteří se usmívali, jiní s pohledem pečlivě upřeným k padlému kmeni mohutného dubu, jehož kořeny vystupovaly kousek nad hladinou ranního oparu. Pak se potichu přiblížila zelená loďka, a v ní můj děda. Chtěl jsem nastoupit. On ale zavrtěl hlavou. S pokojem v očích se zeptal: "jsi připravený?". Otevřel jsem oči a nechal ta slova ještě chvíli znít. Snad proto, že jsem od dětství tak trochu doma "tam". Možná si to ale jen namlouvám, kvůli bolesti, které se snažím uniknout. Díky za dar slz, snů a vzpomínek. (P.S.: Připravený nejsem)