Slzy v nichž se rozzářily stromy

27.06.2020

A když jsem přestal hledat pomoc venku, ačkoli se mi jí bohatě dostávalo a dostává, musel jsem se znovu obrátit a hledat tam, kde se mi hledat nikdy nechtělo, totiž v bažině svého srdce. Tam, na té skládce sobectví, v jímce své minulosti, v temnotě a pochybách, v trnovém křoví chtění, v závisti a hněvu, ve všem tom krachu ega.

Sedím pod starým stromem na lavičce v parku. Vstávání pár hodin před úsvitem. A tam jsem to uslyšel. Byl to hlas mého táty z jeho pokoje, vypadalo to jako světlo, které se neztratilo v čase, ačkoliv je to už nějaký čas, kdy zemřel: "Miluju tě a vždycky budu s tebou."

Teprv půl roku po jeho smrti, jsem mu uvěřil. Uvěřil tomu, že jsem milovaný. Že jsem hluboko uvnitř stále ještě věřil, že si tohle člověk musí vybojovat, že si to opravdu nikdy nešlo zasloužit (ačkoliv to říkalo mnoho lidí kolem mne), že by to byl jenom kšeft, oko za oko, štěstí za štěstí, že to tak bylo od začátku a bude to trvat věčně, a že se tomu nedá vyhnout, protože to je mé jediné a opravdové. Děkuji Ježíšovi, který přichází do chrámu mého srdce a zpřevrací všechny stoly penězoměnců. Strašně to bolí na prsou, bolí i napsat si to, v slzách to nyní prostupuje tímto místem, a v slzách se rozzářily i stromy.

(úryvek z deníku, třetí noc a třetí ráno)