Smutek a naděje

Ježíš jim řekl "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice." Snad aspoň takovou víru. Je tma dalšího dne adventu.
Poslední dobou je mi smutno. Mí přátelé nesou rány tohoto světa, trápí je nemoci, a jiní jim ještě do těch ran sypou sůl. Těžko se dýchá, když víte, že nemůžete nic a vaši blízcí padají na kolena. Tedy skoro nic.
Modlitby jsou tím jediným, co mám. Jen prázdné ruce. Jsem hříník, vin plný a snad i vinou. Dochází mi, co myslel Deml slovy o pravdě: "Je pravda denní a pravda noční. Pravda nemocných a pravda zdravých. Pravda dětí a pravda dospělých."
Šlapeme špínou světa. A přece věřím, držíce se posledních nitek a rukou přátel, že ta špína je posvátná a jejím smyslem je hledat lásku, doufat tam, kde není nic k doufání.
Chci říct všem, že jejich rány jsou svaté, jsou to stigmata, znamení Krista, místa kudy vchází i vychází andělé, a s nimi i Bůh, pět ran Kristových. Nenesli je jen František, Pio nebo Kateřina Sienská, ale dnes je nesou i oni - přátelé, nesete je právě i vy. Prosím všiměte si jich přes ohlučující ohňostroje povrchnosti.
Škrtnout zapalovačem a rozsvítit svíčku, dát chvilku svého času na místě, kam nikdo nechodí. Nic víc třeba nemůžem. Taková je víra horčičného zrníčka.
A když už jsem dnes citoval jednoho z českých básníků. Tak ještě jednoho a potisící. Holana.
"Nerovnost země a tedy i nerovnost lidí
jen na kolenou ucítíš.
Miluj však obě a věru jen tím spíš,
že není lásek, že je jen jedna láska,
tak jako všechny kříže jsou jen jeden kříž."